Hrůzné svědectví z Osvětimi: "Mamička ti vyletěla komínem," řekli vězenkyni číslo A-25573 před pochodem smrti...
7 fotografií
Paní Erika Bezdíčková (82) stála poprvé na osvětimské rampě tváří v tvář doktoru Josefu Mengelemu jako třináctiletá. Ten pohled do smrti nezapomene, ovlivnil celý její život. Řekla, že je jí 16, uvěřili jí a nestala se pokusným králíkem. Nacismus vzal Erice matku a otce. Komunismus, další zrůdný režim, na čas syna...
Přesto, nebo spíš proto, věří Erika v anděly, kteří jí v době nejhorších přišli vždy na pomoc. „Snad mi je posílá z nebes maminka,“ tvrdí s nadsázkou Židovka slovenského původu, která o svém osudu dlouho mlčela.
Po rozpadu Československa v roce 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, ve kterém se k moci dostala Hlinkova lidová strana. Slováci se stali spojencem Třetí říše a logicky přijali i její rasové zákony. „Maminka podnikla cestu za evangelickým farářem pro křestní listy dokládající, že jsme už před válkou přestoupili na evangelickou víru, což nám skýtalo naději před deportací. Křestní listy sice přivezla, ale se skutečným datem, takže nám nepomohly,“ vzpomíná Erika Bezdíčková.
Byla jen číslem A-25573
Slováci měli tehdy Třetí říši zaplatit za každého odsunutého Žida 5000 říšských marek. Němci se za to zavázali, že žádný ze Židů se už na slovenské území nevrátí. S jejich majetkem mohli Slováci nakládat podle vlastní vůle. „Každý z nás měl svůj ruksak. Maminka udělala do skleniček od zavařeniny jíšku a tvrdila, že když získáme byť jen teplou vodu a smícháme ji právě s jíškou, budeme mít hodnotné jídlo. Tatínek nechal ušít kožené kabáty,“ vzpomíná žena s koncentračním označením A-25573.
Rodina Eriky čekala na deportaci v Seredi. „Jednoho dne maminka odešla do umývárny. Jeden z transportů byl už sice připravený, ale při sčítání esesáci zjistili, že jim do celkového počtu ještě několik vězňů chybí. A maminku odchytili. Nevím, kde se ve mně tehdy vzala taková odvaha, rozeběhla jsme se za ní, chytila za ruku a kolem stráží vyvedla ven. Jenže později jsem častokrát přemýšlela, zda by maminka třeba přežila selekci v jiném transportu než v tom našem společném. Otázka, zda jsem jí nedomohla k smrti, mě bude pronásledovat do konce života. Na osvětimské rampě jsem se s rodiči viděla naposledy. Zůstala jsem najednou úplně sama. Jen jsem zde narazila na ženu, kterou jsem před tím znala ze Žiliny. Prosila jsem ji, ať mi pomůže, ale jen stroze odvětila: Vidíš tam tie plamene? Tak tam ti mamička vyletela komínom,“ říká Erika Bezdíčková.
Smrti utekla jen šťastnou náhodou
Druhý den si Eriku našla Sáva. Byla srbskou partyzánkou a její holčičku vzali do plynu. Rozhodla se proto postarat o Eriku. Poradila jí, že musí mít misku s ouškem, kterým se provlékne motouzek a ten si potom uváže kolem pasu. Když nebude misku mít, nebude moci jíst ani pít. Kradlo se. Každý si hlídal hlavně misku, provázek a boty. Sáva po několika dnech odešla do plynu a Erika i nadále hledala svoji maminku.
„Na jednom večerním apelu v dešti jsme stály nezvykle dlouho. Nejhůře na tom byla děvčata v poslední řadě, déšť jim stékal po zádech silněji. Jedna úplně zmáčená mě poprosila, ať si na chvíli s ní vyměním místo. Souhlasila jsem. Za chvíli k nám došly dozorkyně. Probíhala selekce. Hůlka esesačky dopadla i na ženu, která si se mnou vyměnila místo. Všechny potom skončily v plynové komoře. Dolehlo na mě tehdy opět obrovské zoufalství,“ říká stále vitální žena.
Spala jsem vestoje
Erika později pracovala na výrobě leteckých motorů v Genshagenu. „Mistr Heinrich Ziegler mi nosil kousíčky chleba nebo bramboru. Taky mi dovoloval, abych spala ve stoje,“ přiznává. Později byla deportována do Sachsenhausenu, kde se rozdávaly balíčky s jídlem od Červeného kříže. „Byla jsem ale tak unavená, že jsem hned usnula a někdo mi balíček s burákovým máslem ukradl. Ale asi mně to zachránilo život. Z žen, které všechno snědly, dostala totiž většina průjem, na který zemřely,“ tvrdí Erika.
Miloš Dobrý přežil koncentrák v Osvětimi i pochod smrti! Jedl kravské mozky!
Celý článek
Ze Sachsenhausenu se vydala na pochod smrti. Kdo nedokázal jít, byl zastřelen. „Na cestě ležel třeba zdechlý kůň. Měly jsme jen lžíce, přesto jsme se snažily z něho nějaké maso vydloubnout, ale nešlo to,“ vzpomíná Erika, které se podařilo z pochodu utéct. Pochod směřoval k Baltu. Tam byly připraveny lodě, které měly s vězni vyplout na moře a měly být potopeny. Na cestě zemřelo mnoho vězňů. Po strastiplných dnech nařídili esesáci přestávku. „Nedaleko byl lesík, věděla jsem, že dál už nemohu a s dívkou Ruth jsme se ukryly ve staré stodole. Tady jsem se dočkala osvobození.“
7 fotografií
