Přežila železniční katastrofu před Vánoci 1950: Zůstala pod hromadou mrtvol!
10 fotografií
Je čtvrtek 21. prosince 1950. Z Velkých Bílovic na Břeclavsku se do nedalekého Podivína vydává hrstka cestujících, aby se poohlédla ještě po nějakém vánočním dárku. Nákupy se většinou podařily a nikdo z nich se nevrací s prázdnou. Autobus se blíží k železničnímu přejezdu. Zatím nic nenaznačuje tomu, že se na něm za chvíli všem změní život.
Autobusem míří domů také sedmnáctiletá Růžena Suchyňová. Je trochu zasmušilá, protože jela do Podivína svému milému pro rukavice, které ale nesehnala.
Dnes je z onoho autobusu už zřejmě poslední přeživší. „Z Velkých Bílovic do Podivína jezdili nakupovat všichni. Jednou na mě mamka při návratu domů hned ve dveřích zavolala: Bude Ježíška, jeď rychle do Podivína, mají tam rukavice, které jsou z vrchu pletené a zespodu kožené. Rukavice už neměli, tak jsem aspoň mamce koupila papuče. Při čekání na zpáteční autobus bylo veselo. Autobusem se chtěl se původně vrátit i můj milý, ale protože zbývala do odjezdu ještě hodinu času, rozhodl se jít nakonec pěšky,“ vzpomíná na chvíle před 63 lety Růžena, dnes už Zapletalová (80).
• Jak malí kluci unikli smrti
Z Podivína jezdil do Velkých Bílovic pokaždé plný autobus. „Náladu nám zkazilo až dlouhé čekání na příjezd cestujících z vlaku od Brna. Brblalo se, že se u nás ve vsi prodávají ryby a že už žádné nezbudou. Přiběhli ještě dva malí kluci, kteří prosili, ať je vezmeme, protože se už stmívalo. Jenže nervózní průvodčí jim odsekl: Do autobusu se už nevejdete, utíkejte, máte ještě mladé nohy. Všechnu tu nastávající hrůzu viděli potom na vlastní oči,“ říká Růžena Zapletalová.
To, co zažila vzápětí, se pro ni stalo noční můrou. „Stála jsem v autobusu hned za šoférem a vzpomínám si, jak najednou povídá: Jako by tam vzadu něco jelo. Měl však hodně zakrytý výhled, protože jsme se zrovna míjeli s náklaďákem, kterému jsme dávali, přímo na kolejích, přednost. Ten, co cvakal lístky, na řidiče zakřičel: Pohni Vlaďo, pohni, nebo nás to chytne! Autobus na kolejích ale prokluzoval. A víc si už nepamatuji. Hradlař Eduard Šukelt (tehdy 59letý - pozn. red.), který závory nestáhl, byl frajer mojí mamky. Jak ta ho potom proklínala, když jsem se svíjela na nemocničním lůžku. Přes pětadvacet roků nic nezavinil, až ten den zapomněl, že na trať už pustil vlak,“ povzdechne si Růžena Zapletalová.
• Viník nehody za tři roky zemřel
Autobus ČSAD byl před sedmnáctou hodinou zachycen v plné rychlosti přijíždějícím rychlíkem. Nárazem by takřka rozpůlený a vlečen přibližně dalších 15 metrů. Lokomotiva vykolejila zhruba 80 metrů od přejezdu. Statistika tragédie: 34 lidí mrtvých a dalších 56 zraněných. Vyjma topiče lokomotivy Oldřicha Zichy nebyl nikdo z rychlíku usmrcen. Hradlař, který zvedl závory, byl odsouzen k pěti rokům vězení. Zemřel po třech letech strávených za mřížemi.
„Lítali jsme až do drátů, byla jsem odhozená asi třináct metrů daleko. Na okamžik nastalo všude úplně ticho, jako by se nic nestalo. Silné nářky a sténání se začaly ozývat odevšad až po chvíli. Všude kolem to vypadalo, jako když po poli silný vítr rozfouká snopy. Trvalo mi dlouho, než jsem se vyhrabala z hromady mrtvol,“ popisuje tragédii Růžena Zapletalová. Přežila, vlak rozdrtil lidi okolo ní, paradoxně ji ostatní cestující zachránili.
Tragédie v Lopeníku: Klárka (†7), Beáta (†18), Karolína (†18) a Natálie (†20)…
Celý článek
Ještě z dojíždějícího vlaku vyskakovali mnozí ti, kteří zaslechli skřípání brzd. „Jedna maminka držící dítě v náručí ho dokonce otevřeným oknem vyhodila ven. Brzy po nehodě nás pakovali do kolem projíždějících aut, která s námi uháněla do nemocnice ve Valticích,“ vrací se k hrůzám Růžena Zapletalová.
„Když jsem se dozvěděl, co se stalo, sedl jsem na kolo a vydal co nejrychleji k tragédii. Na lokomotivě byly střeva, boty, prostě všechno možné. Chodil jsem kolem mrtvých a hledal milou. Na korbě auta, ze které si braly rodiny aspoň nějakou tu část těla do truhly, jsem zahlédl podezřelý kousek hlavy. Podle nosíku jsem ale poznal, že to ona není,“ vzpomíná Mikuláš Zapletal (88), tehdy ženich Růženky.
* Vdávala se pod tišícími prášky
Ta si za rok na operační stůl lehla celkem 79 krát. „Zkusila jsem jako pes. Nemohli dlouhou dobu zjistit, odkud a proč krvácím. V nemocnici jsem měla už domovské právo,“ říká Růžena Zapletalová
Oba mladí lidé měli krátce před svatbou. Jenže Růženka ze špitálu skoro paty nevytáhla. „V nemocnici mi doporučovali, aby mě na svatbě zastoupila sestřička, že se na průvod mohu dívat z okna. Primář mi ale donesl nakonec skleničku léků, které mě udržely bez bolesti po celou svatbu. No a 11. února to bylo už 60 roků, co jsme spolu,“ usmívá se Růžena Zapletalová.
Stát vyplatil rodinám mrtvých 6 000 tisíc korun, Růžena Zapletalová dostala 30 000 korun, za které si pořídila aspoň kuchyň.
O Štědrém dnu roku 1950 se v Podivínu konal státní pohřeb, na který přišlo přes 5000 lidí. „Už jsem o tragédii potom nechtěla ani slyšet. Na pohřeb jsem ale šla. Musela jsem za tím vším udělat tečku. Přejezdu jsem se dlouho vyhýbala, dnes už je tam pouze přechod,“ dodává na závěr stále vitální stařenka.
10 fotografií
