Lubomír Sazeček vzpomíná na zajetí v Africe: Šel jsem »pochod smrti«! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 29. března 2024

Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt

Lubomír Sazeček vzpomíná na zajetí v Africe: Šel jsem »pochod smrti«!

Lubomír Sazeček si v angolském zajetí prožil doslova peklo.
Lubomír Sazeček si v angolském zajetí prožil doslova peklo. (Foto archiv Lubomíra Sazečka a Petr Podroužek)

Původně jel Lubomír Sazeček (63) z Brna do Angoly za prací obnovit provoz zdejší papírny, ale skončil v angolském zajetí. Strávil v něm dlouhých 15 měsíců a dodnes z toho má noční můru. „Je jen málo těch, kteří vědí, co se tehdy v Angole odehrálo,“ vzpomíná po třiceti letech jeden z 66 českých zajatců.

Zajali je brzy ráno

Poté, co Angola v roce 1975 získala nezávislost na Portugalsku, se v zemi rozhořela občanská válka. O moc tehdy bojovalo vládnoucím marxistické Lidové hnutí za osvobození Angoly a povstalecké hnutí Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Právě hnutí UNITA se rozhodlo po letech bojů přitvrdit nátlak na získání mezinárodního uznání a 12. března 1983 zajalo 66 československých občanů, kteří v Angole pracovali. „K zajetí došlo brzy ráno. Vše proběhlo, až na výjimky, v poklidu. Byli jsme v šoku a nevěděli, co se vlastně děje. Jen jeden z nás odmítl vydat povstalcům drahý fotoaparát, ale dobře míněná facka ho přesvědčila, že má raději poslechnout,“ vzpomíná Lubomír Sazeček.

Stovky kilometrů hrůzy

Skupina Čechoslováků odvedla UNITA 27 kilometrů za město do hor. „Mnohé vyhnali jen tak v pyžamu, jeden z kolegů šel později v korkových pantoflích dokonce dlouhých 800 kilometrů,“ kroutí ještě dnes nevěřícně hlavou Lubomír Sazeček.

Ze záchytné základny vyrazili zajatci na strastiplnou pouť na východ země. „Složité to bylo s hygienou. Vojáci nás skoro vůbec nepouštěli k vodě, i když jsme šli podél řeky několik kilometrů. Docházelo k situacím, že vyprazdňování mnozí zadržovali tak dlouho, až jim nezbylo nic jiného než pouze ukročit z řady stranou, ulevit si a hned pokračovat dále. Důstojníci nám sofistikovaně radili, jaké listy můžeme použít namísto toaletního papíru,“ říká Lubomír Sazeček.

Smrt za pochodu

Během cesty zemřel 19. dubna jeden z kolegů Jaroslav Navrátil. „Měl dost velké problémy s novým prostředím od samého začátku pobytu. To u něho vedlo postupně k tak velkému oslabení organismu, že ho museli dokonce i nést. Občas ho Angolané ale také z nosítek vyklopili. Údajně se při tom udeřil do hlavy a následně zemřel na krvácení do mozku. Vojáci zabalili poté Jardu do prostěradla, my mu zazpívali hymnu. Vojáci ho pohřbili prý dva kilometry od nás v mohyle z kamenů. Dosud ale nikdo jeho hrob nenašel,“ říká Lubomír Sazeček. Podle vlastních odhadů ušli zajatci zhruba 1 320 km a dalších 1 000 ujeli na náklaďácích.

Útěku bránil strach

První skupina 45 zadržovaných (zejména žen a dětí) byla propuštěna 30. června 1983, zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu až do 21. června 1984. Na případný útěk neměla řada z uvězněných ani pomyšlení, velkým soupeřem byl pro většinu z nich strach. „Mnozí měli velký respekt z fauny, protože okolo nás byla zoologická zahrada. Vojáci nám donesli třeba ukázat uloveného lva, hyenu zastřelili nějakých 30 metrů za naší chýší. Když jsme se ráno vydali ke studním, viděli jsme spoustu zvířat, jež pila stejnou vodu jako my. Nebylo jednoduché, sebrat odvahu a jít sám v neznámém prostředí,“ přiznává Lubomír Sazeček.

Náš život visel na vlásku

Zdlouhavé jednání československé vlády, které zprvu vůbec nechtělo s povstalci jednat, mělo šťastnou tečku až na jaře 1984. „Z integračního tábora nás převezli na hlavní základnu. Pohled na nás byl hrozný, přitom UNITA potřebovala, abychom vypadali co možná nejlépe, takže jsme už dostávali pivo, cigarety a mohli se zakousnout i do sýru,“ vzpomíná Lubomír Sazeček. O co UNITĚ opravdu šlo, zůstává dodnes záhadou. „Tvrdili – že jsme byli přátelé jejich nepřátel, ale že se k nám chovají, jako bychom tam byli na návštěvě. Také říkali, že kdyby se nás snažil někdo osvobodit, tak bychom pravděpodobně zahynuli.“

Noční můry se stále vrací

Lubomír Sazeček si z Angoly přivezl zpátky i rozbité hodinky. „Šlo o Casio digitálky kombinované s analogovými. Jeden důstojník mě oslovil s tím, abych mu je půjčil, což jsem taky neprozřetelně udělal. Zřejmě se chtěl podívat na permoníky, co v nich přehazují čísla, otevřel je a už nešly zaklapnout. A ještě mi na nich rozbil sklíčko. Zabalil jsem je do kousku hadříku a doma je nechal opravit. Nosil jsem je ještě dalších 25 roků. V Angole jsem ve snech každým rokem především v březnu, kdy vše začalo,“ dodává na závěr Lubomír Sazeček.



Autor:  Petr Podroužek

Přečtěte si
prroud
26. 8. 2013 • 11:27

Nastesti je nas takovejch co tohle nechapou vic........ale porad je to zalostne malo ,a to i ve vsednim zivote u "obycejnejch" veci........

dannaa
26. 8. 2013 • 07:02

To je smutný příběh. Nechápu,že se lidé ještě nepoučili a nechovají k sobě lidsky.

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.