Vizážistka Simona (40): Líčím mrtvé, aby byli krásní

Simona říká, že tato práce je ve světě zcela běžná, jen u nás není zvykem. „Tady se tělo vytáhne z lednice, umyje, obleče a to je víceméně vše. Pak se stává, že se pozůstalí dívají na svého blízkého a nemohou ho poznat. To je velká chyba. Ráda bych to změnila,“ říká vizážistka s šestnáctiletou praxí a dodává, že v Česku se lidé raději rozloučit se svými nejdražšími ani nechodí. Chtějí si je pamatovat tak, jak je znali za života.

Držela za ruce umírající

Proč si vybrala zrovna povolání stylistky zesnulých? Už jako mladá holka se snažila dostat do zdravotnictví. Od šestnácti chodila na brigády do nemocnice a později našla práci v hospici. „Držela jsem za ruku spoustu umírajících lidí a věděla jsem, že dělám něco důležitého,“ vypráví. O líčení mrtvých se dozvěděla z dokumentárního filmu. A fascinovalo jí to. „Věděla jsem, že je to přesně to, co chci dělat. Nabídla jsem své služby pohřebnímu ústavu a vyšlo to,“ pokračuje.

O její práci je veliký zájem. „Zatím to dělám na zkoušku. Už jsem upravovala asi dvacet klientů a pozůstalí byli spokojeni,“ říká Simona. Ta si nyní udělala zkoušky na poradce pro pozůstalé. Těch je v republice pouze sedm. Když je třeba, vezme pozůstalého za ruku a poslední chvilky u rakve stráví s ním. „Je důležité rozloučit se pohledem. Pro pozůstalé je to velmi důležité,“ říká.

Učesat a namalovat tváře

Zesnulé Simona nejen učeše a nalíčí, ale zakryje i posmrtné skvrny, které jsou vidět zejména na krku, tváři a někdy i rukou. Pokud je třeba, tvaruje zesnulým čelist. „Někdy se starým lidem vyndávají zubní protézy, ale nevypadá to hezky. Celá čelist jim jakoby klesne. Ústní dutina se musí vystlat, aby tváře nebyly propadlé. Make-up by měl vypadat přirozeně. Orientuju se podle poslední fotografie zesnulého, kterou mi jeho rodina dodá,“ vysvětluje vizážistka.

I mrtví reagují na slova

Simonin laskavý hlas je uklidňující a prý na něj zvláštním způsobem reagují i zesnulí. „Víte, když se dotýkám mrtvého člověka, mluvím s ním, jakoby byl živý. Protože dokud není pohřbený, je stále člověkem. Říkám například: Paní Maruško, teď vám umyju pravou ruku. A ona se skutečně uvolní. I neživé ztuhlé tělo jakoby najednou povolilo,“ dodává Simona, která by ráda vydala knihu o posmrtné péči o člověka.

Smutná zkušenost

Jaroslava (59): Tatínkovi oholili knír

O tom, že práce Simony je potřebná, ví své paní Jaroslava z Brna. „Chtěli jsme se rozloučit s tatínkem. Když nám otevřeli rakev, měl oholený knír. Byl na něj celý život pyšný a pěstoval si ho. V ten okamžik cítíte naprosté zoufalství,“ popisuje. Podobnou zkušenost s pohřebními ústavy potvrzuje v internetových diskusích celá řada pozůstalých.