Sestřička Marie Fikáčková: Miminkům bodala špendlíky do hlav!

Soňa Melišová (50): Přežila jen se štěstím!

Jako ošetřovatelka zabíjela a mrzačila miminka v porodnici v Sušici na Klatovsku! Do měkkého místa na hlavičce jim nemilosrdně vpichovala špendlíky, takže některé děti zemřely a jiné byly až do smrti postižené. Jiným píchala špendlíky do očí anebo je bila závažím zabaleným do látky, aby lékaři na nic nepřišli. Jednu ženu, která její řádění zázrakem přežila, jsme vypátrali v sušickém domově důchodců. Po zranění špendlíkem už nikdy neprožila normální život. Je totiž mentálně postižená. Její bratr Jan nám hrůzný příběh potvrdil...

Zrůda v sesterské uniformě

Ten příběh budí děs a při jeho vyprávění naskakuje husí kůže. Nejde o scénář k filmovému hororu z nemocničního prostředí, ale o skutečnou událost ze sušické porodnice, která se odehrála v polovině padesátých let. Hlavní roli v hrůzném příběhu sehrála ošetřovatelka Marie Schmidová, provdaná Fikáčková. Bylo jí něco přes dvacet, když podle pamětníků během řady let zmařila či alespoň zničila životy až čtyř desítek miminek. Jejich skutečný počet zůstane už navždy zahalen tajemstvím...

Mladá, na pohled milá a laskavá sestřička rozsévala smrt a neštěstí v místech, kde jiní přinášejí jen něhu a lásku. Když byla s kojenci o samotě a situace to dovolovala, přicházela její hrůzná chvíle. Bezbranným miminkům vpichovala do měkké části hlavičky špendlíky. Několik jich tak zabila, jiné odsoudila k doživotní demenci. Jindy děťátku zapíchla špendlík do oka nebo ho udeřila do hlavičky závažím zabaleným v látce.

Kriminálka nakonec její zvrhlé jednání odhalila. Fikáčkovou převezli do Prahy, do pankrácké věznice. Případ byl tehdy držen pod pokličkou. Rudé právo v té době psalo jen o letu Gagarina do kosmu, o podobném skandálu ve »vyspělém« československém zdravotnictví se psát nemohlo! Ani zaměstnanci porodnice nesměli o řádění zrůdné sestřičky mluvit, a to ani mezi sebou. Vražedkyně byla nakonec odsouzena za vraždu a ublížení na zdraví k trestu smrti. Oběsili ji ve věku 25 let 13. dubna 1961 v Praze na Pankráci.

Svědek v domově důchodců

Jedna z obětí bestie v sesterském, mentálně postižená Soňa Melišová (50), žije už osm let v sušickém domově důchodců. Nikdy nechodila do školy a o svém osudu nic neví – žije si ve vlastním »dětském« světě. Na sestřičky nedá dopustit, i ony jí mají rády. Má vlastní útulný pokojíček. Na zdi vedle poličky s hrníčky a plyšáky visí stará fotografie její rodiny. Zbyla už jen ona a mladší bratr Jan.

Ten sestru pravidelně navštěvuje, ale o příčině jejího postižení ví jen z vyprávění rodičů. „Pamatuji se, že o tom naši mluvili, ale moc podrobností neznám. Vím ale, že to má po vpichu špendlíkem někam dozadu do hlavy a že jí to udělala ta sestra, snad Němka. Když byla Soňa malá, vsedě přepadávala a zakláněla hlavičku. Vlastně se v sedu sama ani neudržela,“ vzpomíná Jan.

Sociální pracovnice místního domova důchodců Marie Klímová si Soňu nemůže vynachválit. „Že je jednou z obětí odsouzené sestřičky, jsme věděli, ještě než k nám nastoupila. Předtím žila s tatínkem, o kterého se až do jeho smrti starala. Je dobrosrdečná, oblíbená a nejraději by pořád o někoho pečovala. Je to zkrátka naše Sonička. Když například dostane nové šaty, má velkou radost, že má něco nového, a hned se přijde ukázat. Pak jde k holiči a chce se nechat vyfotit. Má zkrátka radost z věcí, ze kterých se už běžný člověk nedokáže radovat. Na bratra má silnou vazbu a když má svátek nebo narozeniny, čeká jen na Jendu. Stejně tak na Vánoce. Když jí Jenda přinese nějaké dárky, hned je všem ukazuje. Stačí, aby jí na podzim přinesl švestky, a hned to všichni víme,“ říká o postižené ženě pečovatelka Klímová.

Pak se zamyslí a jen tak mimochodem se zmíní o své zkušenosti s vražedkyní, při které mrazí v zádech. „Maminka mi zrovna nedávno vyprávěla, že mě Schmidová v porodnici chovala jako miminko na klíně. A že prý byla moc milá.“

I další z pracovnic domova důchodců si na odsouzenou Fikáčkovou pamatuje. „Byla si dost podobná s bratrem, který před lety zemřel. Roznášel ve městě uhlí, a jako děti jsme se ho bály,“ dodává.

Lékař si na zrůdu pamatuje

Na řádění šílené sestřičky si vzpomíná také lékař, který po jejím odsouzení v sušické nemocnici pracoval. „O případu vím od kolegů, kteří sestru ještě zažili. Údajně tak činila z nacionalistických důvodů, snad měla německé předky.“
Popisuje i to, že Fikáčková kojencům vpichovala špendlíky do hlaviček a také je mlátila závažím zabaleným do ručníku. „Kdysi jsem se dokonce setkal se zdravotní sestrou, které jako miminku propíchla špendlíkem oko.“

Na atmosféru v porodnici bezprostředně po odhalení zločinu si vzpomíná žena, která za odsouzenou sestru nastoupila. Dnes je jí pětaosmdesát. „Nesměli jsme o tom mluvit. Drželo se to pod pokličkou, ale na veřejnost pochopitelně něco proniklo,“ pátrá v paměti bývalá sestřička.

Že se tehdejší režim snažil malér ututlat, není vůbec překvapivé. Z politických důvodů byl takový skandál v socialistickém zdravotnictví nežádoucí. Jedním z mála písemných důkazů tak zůstává oficiální seznam popravených, ve kterém je suše uvedeno: Fikáčková/Schmidová Marie, popravena v Pankrácké věznici 13. 4. 1961 za trestný čin vraždy a ublížení na těle, § 216; 219 (86/50 Sb.)...

Pátrání po bestii

Pátrání po osudu vražedkyně Fikáčkové jsme rozjeli v úterý bezprostředně poté, co jsme dostali avízo o tom, že nemocniční vrah Petr Zelenka není první zrůdou svého druhu u nás. V jednu chvíli tři reportéři Nedělního Aha! se přímo na místě i v archivech různých státních úřadů snažili vypátrat stopy po tomhle už dávno zapomenutém případu. Vzhledem k tomu, že socialistické instituce udělaly vše pro to, aby se celý skandál ututlal, zbývá dnes velmi málo dokumentů o řádění šílené sestry.
Ze sušické kroniky, kterou nám zapůjčil tajemník městského úřadu Mgr. Petr Novák, všechny zmínky dávno zmizely, a záznamy z 50. let hovoří jen o schůzích KSČ a úspěších zdejších zemědělců. Okresní soud v Klatovech ani Krajský soud v Plzni už ve svých archivech soudní spis Fikáčkové nemají. Své svědectví už nevydají ani různé kriminalistické sborníky. V novinovém archivu v Národní knihovně v pražském Klementinu jsme pečlivě prohlédli Rudé právo a týdeník Nové Klatovsko. V žádném z vydání mezi lety 1958 až 1961 není o sušických hrůzách nebo popravě Fikáčkové ani slovo – komunistický cenzor to prostě nedovolil. Jméno Fikáčkové v seznamu popravených, svědectví sušických pamětníků a především osud Soni Melišové, která její řádění přežila, ale mluví za vše...

Autor: Jaroslav BENDA, Tomáš ZAPLETAL
Foto Aha!: Jaroslav BENDA a archiv