Paní Vilma se rozhodla zlomit tabu: Únikem moči jsem neskutečně trpěla!

„Mojí noční můrou byl samovolný únik moči. Už si ani nepamatuji, kdy se mi to stalo poprvé, možná někdy kolem padesátky. Čím dál častěji jsem chodila na toaletu, ale zanedlouho po její návštěvě jsem pociťovala, že tam musím jít znovu,“ začala odvážnou zpověď Vilma, která problému ze začátku nevěnovala pozornost. Když jí ale připadalo, že se interval odbíhání na záchod stále zkracuje, začala si tím lámat hlavu.

„Nejhorší to bylo, když jsem byla ve městě na nákupech a nemohla jsem najít veřejné záchodky. Ani si nedokážete představit tu paniku,“ krčí rameny sympatická žena, která říká, že měla vždy co dělat, aby doběla do nějakého baru nebo obchodu. „Nesčetněkrát jsem přemluvila prodavačky v drogerii, starého pána v prodejně s hudebními nástroji, slečnu v obchodě s květinami, paní v knihovně a kdo ví koho ještě. Všichni naštěstí byli vstřícní a milí a vždy mi umožnili si u nich odskočit, ale pro mě to byla strašná potupa,“ mračí se Vilma, která, jak přiznala, se vždy snažila těm hodným lidem za jejich dobrý skutek dávat peníze. Postupně si pak trasu svých denních pochůzek začala plánovat dle výskytu toalet, což zejména ve městech může být nemalý problém.

Po celou dobu Vilma o svém problému nikomu neřekla. I rodina ale začala brzy tušit, že něco není v pořádku. „Občas jsme s manželem a s dcerou jeli autem na nákupy do Německa. Přestože jsem si před odjezdem odskočila, zakrátko se mi chtělo zase. Po cestě jsme museli stavět několikrát. Manžel si ze mě dělal legraci, že jsem jak průtokový ohřívač vody,“ vzpomíná matka dnes už dospělé dcery. Ta si prý jejích častých motoristických zastávkách vždy jen povzdychla: „Už zase?“. Vilma si vždy připadala velmi trapně, ale říct rodině pravdu pro ni bylo nepředstavitelné ponížení. „Vymlouvala jsme se, že jsem si před odjezdem dala moc kávy nebo že jsem se hodně napila. Pomalu jsem začala dumat nad tím, jak dlouho a na co se budu pořád vymlouvat a co se svým problémem budu dělat,“ pokračuje ve vyprávění Vilma.

Pak se v jednom časopise pro ženy dočetla, že v obchodě jsou k dostání urologické vložky. Než se však odhodlala pro ně do obchodu zajít, uplynula nějaká doba. „Představa, že v krámě potkám nějakou známou či bývalou kolegyni z práce a v košíku budu mít vložky na inkontinenci, byla pro mě hrozná,“ vysvětluje Vilma, která tak raději kupovala obyčejné dámské vložky. Z těch ale byla zklamaná. Nedokázaly totiž dostatečně pohltit uniklou moč a po poměrně krátké době cítila divný zápach.

Pak, po dlouhých měsících, překonala stud a koupila si své první absorpční vložky. Pak postupně vyzkoušela všechny značky. „Nejvíce mi však vyhovovaly urologické vložky Seni Lady. Snadno se daly uchytit na kalhotky, rozměrově se příliš nelišily od klasických vložek, ale jejich savá schopnost byla perfektní, nepříjemný odér moči jsem vůbec nezaznamenala,“ vysvětluje Vilma s neskrývanými náznaky studu.

Tak se s problémem prala několik let. Pak se rozhodla zajít k ženskému lékaři. „Řekla jsem mu, co se mi stává a jak to řeším. Byl rád, že jsem se mu se svým problémem svěřila a ujistil mě, že se s tím dá něco dělat,“ říká čiperná paní, kterou následně čekala různá vyšetření. Během těch lékař zjistil, že paní Vilma má jak inkontinenci stresovou, tak i takzvaně urgentní. A že je to nejspíš způsobeno klesajícím množstvím ženským hormonů, což má za následek uvolnění svalů pánevního dna a kolem močové trubice. „Také mi sdělil, že na vzniku inkontinence má svůj podíl několikrát léčený zánět močového měchýře. Pan doktor mi nejprve doporučil cvičení na posílení svalů pánevního dna. To však na můj hyperaktivní močový měchýř nemělo velký vliv,“ prozradila Vilma, kterou nakonec specialista poslal na jednoduchou operaci.

„Rodině jsem řekla, že jdu na gynekologický zákrok, ale víc nic. S pobytem v nemocnici jsem byla spokojná, sestry se o mě hezky staraly, a protože jsem neměla žádné komplikace, mohla jsem jít brzy domů. Chirurgický zákrok mi pomohl. Nyní se cítím skvěle. Úplně jsem ožila. Dceři jsem se nakonec se vším svěřila,“ usmívá se na konci svého vyprávění Vilma, které prý dcera vyčinila, že všechno tak dlouho tajila a omluvila se jí za uštěpačné poznámky při častém chození na záchod během společného cestování autem.

„Všem ženám, které mají potíže se samovolným únikem moči, proto doporučuji, aby se odhodlaly o svých potížích se svými blízkými promluvit. Svěřte se své rodině, kamarádkám a hlavně běžte k lékaři. Uvědomte si, že nejste jediná, koho tento nepříjemný problém potkal!“ uzavírá paní Vilma.