Petra žije už 23 let v ústavu! Brášku nikdy nepoznala, rodina o ni nestojí a nechává ji v »Jedličkárně« | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

čtvrtek 28. března 2024

Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána

Petra žije už 23 let v ústavu! Brášku nikdy nepoznala, rodina o ni nestojí a nechává ji v »Jedličkárně«

I když je postižená, chce žít jako ostatní lidé.
I když je postižená, chce žít jako ostatní lidé. (Aha! - Martin Pekárek, Alena Horáková)

Rodiče ji po narození odložili do kojeneckého ústavu, a když jí bylo tři a půl roku, ocitla se v Jedličkově ústavu v Liberci. Dnes tu sympatická Petra Horáčková (23) patří mezi rekordmany v délce pobytu a ústav se stal jejím jediným domovem. Ráda maluje, zpívá s kapelou, ale o svých nejbližších si může nechat jenom zdát.

Bratra (20) nikdy neviděla, otec s matkou o ni odmalička nejeví zájem, a i když se prý snažila rodinu několikrát kontaktovat, vždycky to skončilo fiaskem. A dalším bolestivým šrámem na duši mladé handicapované ženy.

Rodině zřejmě nechybí

Petra se narodila s rozštěpem páteře. Ochrnula na dolní část těla, což byl zřejmě i jediný důvod, proč ji rodiče nepřijali za svou. „Nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě odložili, stále po tom pátrám,“ říká mladá a hezká žena, v jejíchž očích se po těchto slovech zračí smutek.

Při otázce, zda má nějakého sourozence, se však její obličej opět rozzáří. „Mám bratra Patrika, kterému je dvacet let. Je profesionální fotbalista, hraje v cizině, ale neznáme se a nikdy jsme se neviděli.“ Se stejným zájmem a hrdostí mluví i o svém otci, kterého viděla naposledy před pěti lety. „Můj tatínek je fotbalový trenér, chceme se spolu vídat, ale máma je proti tomu, “ komentuje smutné rodinné vztahy Petra.

Matčin postoj si vysvětluje svým postižením a životem na invalidním vozíku. „Asi to nesnese. Ale já se beru taková, jaká jsem. Vím, že jsem postižená, ale chci být jako ostatní lidé. I když mám těžké omezení,“ zdůrazňuje mladá žena, která i přes své životní strasti působí pozitivně a optimisticky. Umí však prý být i rázná. „V tom jsem spíš po tatínkovi. Tatínek si také nenechá všechno líbit. Rázný je asi i proto, že je trenér,“ uvažuje. Tatínek je zřejmě i světýlkem naděje v její duši.

Přestože téměř nevidí, maluje citem

To, že chce Petra žít normálním životem, potvrzují i její aktivity. Ráda a téměř denně maluje, hlavně indiány a zvířata. Protože miluje koně, tvoří koňské motivy velkou část jejích kreseb. Petřin obrázek vlastní například i čerstvá olympijská vítězka v hodu oštěpem Bára Špotáková. Handicapovaná malířka má od slavné sportovkyně na oplátku dárek v podobě plyšového bílého (libereckého) tygra.

Když s Petrou mluvíte, nenapadne vás, že má problémy se zrakem. Teprve když usedne nad rozdělaný obrázek, zjistíte, že maluje s očima jen pár centimetrů od stolní desky. „Po těžkém úrazu, po ošklivém pádu, už osmnáct let téměř nevidím, hlavně na pravé oko. Maluju srdcem a svou myslí. Nikdo to nechápe, ale já si ta zvířata a jejich podobu představuji ve svém vlastním světě. A podle toho je maluji. Teď například kreslím zebry, které vypadají spíš jako pruhovaní koně,“ směje se Petra.

Zpívá v Rachot bandu

Kromě malování miluje hudbu, hlavně Michala Davida, který je jejím nejoblíbenějším zpěvákem. A také sama zpívá s místní skupinou Rachot band. Její velkou vášní jsou koně, dokonce se může pochlubit i jízdou na živém poníkovi.

Do města sama nemůže

Před čtyřmi roky postihla Petru krutá rána. Její nejbližší kamarád, se kterým v ústavu vyrůstala od dětských let, zemřel. „Psychicky jsem to nezvládala, byl jako můj bratr. Mám tu ještě jednu holčinu, se kterou se známe 20 let, a kdyby se té něco stalo, bylo by to stejné. Oni jsou vlastně moje rodina,“ vysvětluje Petra, která tenkrát skončila na psychiatrii. „V té době jsme zrovna s kamarádkou končily ve druháku, a když nám jeho smrt oznámili, obě jsme se z toho zhroutily,“ dodává.

Trvalo dlouhé dva roky, než se dostala z nejhoršího, ale dodnes se nedokáže se ztrátou vyrovnat. Možná jí pomohlo, že si v ústavu našla přítele, který má byt hned naproti jejím dveřím. „Je zde už osm let, ale nebudu ho jmenovat. On si to nepřeje a já jeho rozhodnutí respektuji,“ říká rezolutně energická žena. Ráda by si někdy sama vyjela i mimo zdi Jedličkova ústavu, jako mnozí její kolegové, ale kvůli špatnému zraku nemůže. „Já bych chtěla, ale lékaři jsou proti. Zrak se mi postupně zhoršuje a sama se někam dál do města bojím,“ vysvětluje.

Možná by jí v takovém případě pomohl i speciální zvukový mobil pro nevidomé, který reaguje na hlas. V případě, že by na cestě potřebovala pomoc, místo vymačkání číslic, na které nevidí, by tak pouze oznámila jméno adresáta. Takový telefon je pro ni však příliš drahý. Maluje proto obrázky a doufá, že si na něj jednou vydělá. Ráda se ale s doprovodem podívá do liberecké zoo, kde pracuje její kamarádka Zuzana. Mezi zvířátky je jí vždycky dobře.

Ředitel Jedličkova ústavu v Liberci VLADIMÍR PTÁČEK: Petra miluje zvířata!

„Petra je u nás od svých třech let, dá se říct, že je starousedlík. Prošla si všemi našimi službami, které tu poskytujeme, a v současné době je na tom posledním stupni, kterým je cvičné bydlení. Má k dispozici samostatný byt 1 + 1, ráda kreslí indiány a zvířata, která miluje.  Když to shrnu, Petra je jako kterákoliv holka v jejím věku.“

Proč ji matka odložila?

MUDr. Jan Cimický

„Myslím, že pokud matka takto postižené dítě odloží, děje se tak v naprosto výjimečných případech. Pokud vím, většinou to nevydrží mužský, který se s postiženým dítětem nedokáže smířit a od rodiny odejde. Maminky se většinou dítěti obětují. I pro děti je výhledově daleko lepší, pokud mohou být v domácím prostředí.“



Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.