Novinářka Vandrová: Rakovinu porazila vírou!

Co ji zachránilo? V nadsázce lze říct, že třeba červené víno. „Já pitomá si ani nevydupala mamograf. Víte, co je nejhorší, že to byl kamarád. Ani mě nenapadlo, že bych mu nevěřila,“ vysvětluje Marcela Vandrová.

Odjela i s manželem do Chorvatska na tři týdny na Rab. Pracovně, jako novinářka. Byl to zájezd s nadací, která se starala o astmatické děti. Manžel dělal s dětmi muzikoterapii, je totiž muzikant. Všechno bylo v pohodě a Marcela bulku pustila z hlavy.

NEČEKANÉ PROBUZENÍ

Po návratu zpátky domů, 11. září 1996. Marcela už ležela v posteli v noční košili, ale vtom ji začalo v podpaží něco táhnout. Sáhla si k prsu – bylo pět ráno, pamatuje si to jako dnes – a nahmatala obrovskou bouli. „Počkala jsem do sedmi a hned volala primářce do porodnice. Přijela jsem tam a bylo jasno. Dělali mi biopsii z jedné i druhé strany, měla jsem metastázi uzlin. Doktorka mi řekla, jak to mohla tak chytrá ženská jako já zanedbat?“

CHTĚLA SE VĚŠET

Marcela věděla, že si ženy mají dělat samovyšetření prsu, o všem byla poučena a mnohokrát o rakovině točila reportáže. Její hosté byli i lékaři. Poslali ji do Masarykova onkologického ústavu, tam se na ni podíval lékař onkolog, poslal na několik vyšetření a řekl: „Podívejte se, já vám napíšu tady papír na paruku, požádáte si o invalidní důchod, je to velmi složité onemocnění a velmi závažné, vy máte metastázy, jinak to nejde.“

Paní Marcela odvětila, že kdyby měla zahradu a na ní strom, tak se tam oběsí. Ale protože zahrada není, tak se věšet nebude a hodlá bojovat. „Strčte si papír na paruku někam. Pokud neumíte dávat lidem naději, vraťte diplom,“ práskla dveřmi ordinace. „Nedal mi vůbec žádnou šanci,“ zlobí se ještě dnes.

PĚT MĚSÍCŮ HRŮZY

Vzpomněla si, že má na hematologii kamaráda a rozjela ten správný kolotoč. Operace, několik chemoterapií. Při tom vysílala v rádiu. „Zvracela jsem si v sobotu a neděli doma, jinak jsem chodila do práce. Ta mi dávala sílu se z toho dostat a uzdravit se.“ Operovali ji 6. ledna 1997 a v srpnu už se vrátila zpátky do rádia. V prsu měla metastázy, ale naštěstí jí odebrali jen kousek horní části, kde byla bulka, která se mezitím chemoterapií zapouzdřila.

V podpaží měla z dvanácti uzlin devět pozitivních. Nemůže nosit šaty s ramínky, památkou je jí obrovská jizva. „Už na to ani nemyslím, je to dávno. Když mi dávali chemoterapii, slezly mi vlasy, řasy, prostě všechno. Látka, kterou do mě napouštěli, byla červená a manžel si dělal legraci – to je jako campari, to ty máš ráda, ale ta sviňa ne! Neboj se, to bude dobrý!“ Na paruku nakonec došlo. Ale na invalidní důchod ne! Byla jen 7 měsíců na nemocenské.

KOMPLIKACE

I přes všechen optimismus se přidaly komplikace. Problémy s krví, scházely jí bílé krvinky, a pak jich zase měla moc. Následoval na ruce lymfedém, ruka vypadala jako sloní. V létě ji balila do molitanu, každý prst musel být zavázaný zvlášť. „Bylo to hrozný, hlavně na psychiku. Člověk si řekne, že vypadal dřív dobře a teď má najednou ten napuchlý měsícový obličej a na hlavě paruku. To vám vezme sebevědomí.“ Tak si aspoň kupovala paruky ve stylu Kleopatry, pak blond a podobně. Normálně má totiž vlasy kudrnaté. „Vypadaly mi třikrát!“

Po pěti měsících v nemocnici se vrátila domů, ale docházela na ozařování. Dostala otravu krve a trombózu. Tak mizerně se sešlo všechno dohromady. „Vždycky když mě pustili na sobotu a neděli domů, tak ty baby tam říkaly, ať nikam nechodím, že se mnou je sranda. Já jsem totiž pořád říkala: Tady se nebude mluvit o rakovině, ale jen o chlapech a o žrádle, jinak tam nebudu.“

Po půl roce se stav zlepšil natolik, že stačila kontrola jednou za tři měsíce. A dneska? Je fit, nebere prášky a jedno ví jasně – víra, humor a optimismus pomáhají léčit. „Vím, že to tak jednoduché není. Ale pomáhá to přežívat,“ uzavírá paní Marcela s tím, že snad její příběh bude motivací pro tisíce dalších pacientů.

Nejlepší lék? Víno od strýčka z Kobylí!

Jaké byly vaše první pocity, když jste zjistila, že verdikt zní: rakovina prsu?

„Já jsem byla strašně naštvaná, což je velmi eufemistický výraz. Na toho mého kamaráda doktora, který nepoznal rakovinu. Lidé mi radili, ať ho dám k soudu. Vymazala jsem ho ze svého života.“

Jak se k tomu postavil vás manžel?

„Ještě jsme manželé nebyli. Začali jsme si spolu tři čtvrtě roku před tím, než mi zjistili rakovinu. A já mu řekla, ať uteče, dokud je čas, že mu to nebudu vyčítat. Měla jsem holou hlavu, nateklý oči, vypadala jsem otřesně. On neutekl, nevzdal to. Byl na mě hodnější než moje vlastní máma. Ta si vůbec nepřipustila, že se něco děje, a celých pět měsíců mě ani nenavštívila v nemocnici.“

Působíte, že byste mohla davy léčit svojí energií a odhodlaností.

„Člověk se tomu nesmí poddat. Věděla jsem, že jak se člověk z toho pos***, tak jde všechno hned do kytek. Musíte věřit.“

Jak to vzala dcera?

„Bylo jí dvacet a byla v té době v Kuvajtu jako letuška. Vypadalo to se mnou bledě, že umírám, tak jsme jí zavolali. Tereza přiletěla, plakala, nic optimistického. A vidíte, jsme z toho venku.“

Měla jste nějakou speciální stravu?

„Ani ne, i když vlastně ano. Můj muž pochází z vinorodého kraje a měl strýčka z Kobylí, kde dělal víno. A ten vždycky říkal, že nejlepší na rakovinu je červený. Tak jsem si vždycky dala červený víno. Jinak jsem jedla vše, na co jsem měla chuť. Sice jsem měla zlikvidovaný chuťový buňky, ale časem to bylo dobrý.“

Jak vás podpořili kolegové v práci a kamarádi?

„Celou dobu za mnou chodila jen jedna kamarádka. Když člověk onemocní, tak pak vidí, kdo je kamarád, a kdo je jen známý. V práci mi kolikrát bylo zle a zvracela jsem, tak byl někdo v pohotovosti. Ale práce mi hodně pomáhala a dávala mi sílu.“

Fotogalerie

4 fotografie