Dcera zastřeleného detektiva: S vrahem táty chci mluvit z očí do očí!
5 fotografií
„Martinko, tatínek je v nebíčku, nemůže být s námi. Pořád tě ale má rád a dívá se na tebe,“ přesně tahle slova před čtrnácti lety slýchávala od mámy Martiny tehdy pětiletá Martina, když se stavily u hrobu jejího táty, pražského detektiva Jiřího Linharta (†29). Toho v dubnu 1998 během razie na pražském Žižkově jeden ze zločinců chladnokrevně zastřelil.
Dnes je Martině už 19 let a s vrahem Petrem Chromkem (35), který ji připravil o tatínka, by prý docela ráda mluvila. Deník Aha! mu její palčivé otázky pošle. Odpoví zabiják? To ukáže až čas...
Ovšem otázky se Martině v hlavě líhnou bleskurychle. „Na co myslel, když začal jen tak bezhlavě střílet? Zajímalo by mě, co ho k tomu vedlo? Jaký měl život? Jaké dětství? A jestli dostal dostatek lásky? Jak to, že se odvolal, když věděl, že to udělal? Jestli mu to pak někdy bylo líto?“ uvažuje Martina, byť lehce zaskočená možností položit otázky muži, který změnil celý její život. Strach by z něj prý neměla. „Já k němu po pravdě ani necítím nenávist. To nepomůže, a stejně se nakonec trápím jen já,“ dodává Martina.
Dospěla. Studuje čtvrtý ročník diplomatických služeb, čeká ji maturita a zajímají ji myšlenky zločinců. Také věří na osud. „Představte si, že v tom baráku, kde tátu zastřelil, bydlela babička mého kluka! Dokonce prý tehdy na ni policie klepala. Číslo domu, kde táta umřel, je dvacet dva a ten muž dostal trest dvaadvaceti let vězení,“ shrnuje Martina překvapivá fakta.
Tak jí táta chyběl... Nenaučil mě řídit, nepoznal mého kluka!
Martina se na tátu moc nepamatuje, v rozhovoru pro Aha! se vyznává z pocitů, kdy jí nejvíc chyběl.
Martino, pamatuješ se na tátu?
„Po pravdě moc ne. Spíš když vidím fotku, tak si jen trošku vybavím, že jsem možná něco takového zažila.“
Žádná vzpomínka?
„Nevím proč, ale například si vzpomínám, že jsme byli spolu na Výstavišti. Vybavuji si, že jsem nechtěla sedět v kočárku a že jsem už chtěla jít sama.“
Měla si někdy pocit »teď bych tu tátu potřebovala«?
„Když jsem dělala autoškolu. Napadlo mě, že by mě mohl učit řídit. Chyběl mi, když jsem si našla kluka, moc bych mu ho chtěla představit.“
Bylo ti někdy líto, že ostatní děti měly otce, a ty ne?
„Když se to stalo, byla jsem hodně malá. Asi jsem o tom moc nepřemýšlela. Mám bezvadnou mámu, babičky a dědečky, opuštěná jsem nikdy nebyla. Nedávno jsem ale měla divný pocit, když se narodil bratrovi mého přítele syn. Trochu ve mně píchlo, když jsem viděla, jak se o něj táta stará.“
Chtěla bys být policistkou?
„Ne, ale právo by mě bavilo.“
5 fotografií
