Šokující zpověď revizorky: Svou práci nenávidí! Lidi jí nadávají a dostala už i nafackováno!

Nemáte strach, když takhle kontrolujete sama?

„Já si dám příkazem nemít strach.“

Jak si vlastně vybíráte linky, na kterých chcete kontrolovat?

„To řídí počítač, takže se to pořád střídá. Takže máte počet kontrol autobusů, metra a tramvaje a pořád se to mění. Máme oblasti a nesmíme se z té oblasti hnout, protože by nás jinak všude poznali, a také se to mění kolem celé Prahy.“

Jak jste se vůbec dostala k této práci?

„Kvůli penězům, pocházím ze severu Čech, kde není práce, tak jsem se rozhodla jít do Prahy a tak jsem se k tomu dostala.“

Jak funguje vaše spolupráce s městskou policií?

„Jednou za čas máme na metru čtyřhodinovou akci, kde je s námi městská policie, plus na každé noční tramvajové lince, kde s námi také jezdí městská policie a jsou tam s námi hlavně jako určitá výstraha, aby lidé nebyli agresivní.“

Jak je to například s bezdomovci v dopravních prostředcích?

„Lidé se na nás zlobí kvůli bezdomovcům, ale my je vykazujeme. Je to problém společnosti, můj stejně jako jejich. Nemůžeme pro lidi udělat nic víc než to, že je vykážeme. Tím pádem ale tam nemůžu už nic kontrolovat, protože všichni mi nadávají a nikdo mi nechce nic ukázat. Takže já vykážu bezdomovce, musím jít buď do jiného vozu, nebo ven a tam mrznout a čekat na další spoj.“

Dostala jste se někdy do situace, kdy na vás byl vyvíjen nátlak?

„Tak lidé mi vyhrožují stále, to je pořád. Sprosté nadávky jsou také na denním pořádku. Já to ale vypouštím a jde to mimo mě. Párkrát jsem dostala nafackováno, byla jsem i poškrábaná, také mě jedna paní kousla do ruky a měla jsem i naražený prst na ruce. Naštěstí jsem ještě neměla pracovní úraz, ale obě moje kolegyně už ano. Teď nedávno jsem měla takový nepříjemný incident, že mě někdo popadl za kapucu a kopal mě do tramvaje, to bylo opravdu nepříjemné. Přestoupila jsem, pak jsem vystoupila. Nikdo mi nikdy nepomohl, protože lidé nás nemají rádi.“ 

Kdo je agresivnější? Muži, nebo ženy? Nebo v tom není rozdíl?

„Ženy mají jinou zbraň. Hysterii. Kolegové s nimi mají, myslím, potíže, protože když ženy spustí svou tirádu, tak oni s nimi nemůžou nic. A ony na to hřeší a takových je hodně, protože když je chytí revizor a snaží se jim nějak zastavit cestu s tím, že nikam nepůjdou, tak lidi jim nadávají, že si troufají na ženskou. Když si zavoláte na policii, tak to trvá dvacet až čtyřicet minut, a to tam nikoho neudržíte.“

Nevadí vám váš stejnokroj? Přece jen je hned poznat, kdo jste.

„Ze začátku mi to vadilo, ale teď už jsem si na to zvykla, už jenom když jdeme, tak se na nás všichni dívají strašně. To člověk hned pozná, že už je v práci.“ 

Žalují na vás lidé mezi sebou?

„Ano, zejména v nočních spojích, to když pokutujeme nějakého opilce a on pak jede tím vozem dál. To když se otevřou dveře na zastávce a on zařve: ‚Pozor, je tady revizor!‘ Většinou to pak řeší městská policie, která dotyčnému řekne, že jestli chce tohle dělat, tak že bude muset jít pěšky. Opilci si pak na ně stěžují na centrálním dispečinku, že je vykázali.“

Baví vás ta práce?

„Já ji opravdu nemám ráda. Ani jeden den jsem ji neměla ráda a spíš bych řekla, že ji nenávidím. Člověk musí jet jako stroj a lidi pokutovat. Jsem ale spíš založená tak, že bych těm lidem chtěla pomáhat a říkám si, že až jednou vyhraji v loterii, tak půjdu pracovat do nějaké nadace. Člověk schytá od lidí ohromné množství negativní energie a musí se regenerovat venku. Ráda chodím pěší turistiku, po horách a tak.“ 

Poznáte černého pasažéra už od pohledu?

„Samozřejmě. Někdy jsem ale překvapená, že třeba pán už po šedesátce, velmi noblesní a se stříbrem ve vlasech při kontrole začne dělat scény a odstrkuje mě, přede mnou si cvaká do strojku lístek a sprostě mi nadává. Nikdy byste to do toho člověka neřekl, tak vás to překvapí. Ale jinak se dá většinou černý pasažér poznat od pohledu.“ 

Zažila jste někdy nějakou šťastnou náhodu?

„Jednou jsem někoho kontrolovala a první, co z člověka musíte dostat, je doklad totožnosti. Ve většině případů vám lidi řeknou, že nic nemají. A zrovna náhodou vedle jednoho takového odmlouvajícího černého pasažéra seděl policista v civilu, který jel po službě domů. Tak mi pomohl, ale to byla opravdu veliká náhoda.“

Zažila jste nějakou originální výmluvu?

„Nedávno jsem měla v tramvaji č. 22 na Malostranském náměstí jednoho mladíka. Ten nastoupil a myslela jsem si, že určitě nemá lístek. Měl obrovský vysoký batoh, skoro jako krosnu, tak jsem ho oslovila. Navíc měl kapuci a klaunský nos. A začal hledat, že to má na dně toho batohu. Tak jsem s ním vystoupila a on začal hledat. A začal z toho batohu vyndávat věci, které tam měl naskládané. Měl tam igelitové tašky s prádlem, čisté prádlo, špinavé prádlo, boty, všechno to vyndal a strávila jsem s ním přes dvacet minut a nakonec vytáhl takový blok, přes který měl gumičku. A najednou si klekl a začal na té refýži zpívat Oči má sněhem zaváté. A nahlas. No takového člověka nemůžete nepustit, byl to nějaký student DAMU. Smála jsem se. Bylo to originální.“ 

Jela jste někdy načerno?

„Moc se tím nechlubím, ale stalo se to. Před asi pěti lety jsem neměla v Plzni v tramvaji jízdenku. Jela jsem tedy načerno a co čert nechtěl, byl tam i revizor. Samozřejmě mě chytil, takže jsem musela zaplatit pokutu. Ale brala jsem to sportovně.“

Víte, že...?

● Základní mzda revizora činí v průměru 8 000 Kč a k tomu 7 % kolektivní prémie. Z každé zaplacené pokuty ve výši sedm set korun dostane 140 Kč (v průměru 35 tisíc korun za měsíc).

● Např. v Dopravním podniku Praha pracuje 150 revizorů (z toho 15 žen), kteří přistihnou cca 18 tisíc černých pasažérů měsíčně.

● Vybraní uchazeči na pozici revizora musí projít psychologickým vyšetřením, mít maturitu a znát aktivně alespoň jeden světový jazyk.

Jak na revizora: 10 bizardních rad podle internetu (většinou nefungují)!

Revizor je považován jednoznačně za zástupce represivního povolání, a tudíž je i velmi neoblíbený. Není proto divu, že po internetu kolují tipy a rady, jak na kontrolory vyzrát. Pro pobavení vybíráme jen několik perel. Nutno dodat, že většinou nefungují.

1. Cestující jsou povinni se za jízdy držet, zní v přepravním řádu. Když v jedné ruce máte zavazadlo a druhou se držíte způsobně madla, nemůžete mu přece ukázat lístek. Porušili byste předpis.

2. Když vás donutí se pustit, klidně na něj upadněte, povalte ho ze schodů a řekněte mu, že si za to může sám.

3. Až bude vypisovat doklad o pokutě, upozorněte ho, že se nedrží a porušuje předpisy. Je ale zřejmé, že se naštve ještě víc.

4. Dejte si mezi rty použitou jízdenku, do rukou tašky a jděte kontrolorovi vstříc. Problém je, že kdysi vás projít nechali, teď už ale fígl prokoukli.

5. Dělejte hloupého, nebo cizince. Pokud si nebude chtít komplikovat práci, aby mu neunikli ostatní černí pasažéři, nechá vás jít. Pro většinu revizorů je ale prestižní zejména z blba pokutu vymámit.

6. Dělejte drsňáka. Jízdenku nemáte, občanku také ne. A když se vás zeptá, jestli s ním půjdete na policii, řekněte mu na rovinu, že ne. Máte-li správné fyzické parametry, rozmyslí si to.

7. Jste-li žena, vsaďte na hysterii a křičte, že jste sexuálně obtěžována. Muž může revizora absolutně ignorovat.

8. V partě by měl aspoň jeden z pasažérů mít jízdenku. Ten bude dělat největší drahoty, předstírá, že ji hledá, že chce utéct a revizora tím pořádně zaměstná. Ostatní utečou.

9. Zavěste se na tyč a nohy nechte volně viset ve vzduchu. Prokázat se platnou jízdenkou musí stojící nebo sedící cestující.

10. Ať vás kamarád, který má jízdenku, napadne, vystrčí, vytáhne z dopravního prostředku. Způsobí chaos, revizor znejistí, s podobnou situací se neumí vypořádat.