Dojemný příběh statečné Ivy Maitnerové: Náhle oslepla! Děti, už vás nikdy neuvidím!

Přesto Iva Maitnerová (51) ze Slaného vychovala dva syny a silou vůle se naučila žít ve světě temnoty. I když ji v nejtěžších chvílích manžel opustil, nevzdala se a dnes žije sama jen s věrným společníkem, slepeckým psem Balúem.

Operace se nezdařila

V roce 1990 jela autem, když začala mít náhlé problémy s prostorovým viděním. Aby měla přehled o tom, co se děje po stranách, musela otáčet celou hlavou. V té době bylo jejím synům tři a pět let, a tak vzniklou situaci přičítala únavě a starostem o rodinu.

Jenže zrak se stále zhoršoval a paní Iva přestávala některé věci vidět barevně. Krátce nato jí končila mateřská, a protože pracovala na dráze, musela znovu podstoupit i nástupní prohlídku.

„Poslali mě na oční, a protože manžel byl voják z povolání, dostala jsem se na vyšetření do Vojenské nemocnice v Praze Střešovicích. Tam zjistili, že mám zúžené periferní vidění o 33 procent,“ vzpomíná na počátek svého zdravotního martýria Iva.

Následovala první ze série operací, ale zrak se jí ani pak nezlepšil. Během několika let přestala barvy rozlišovat úplně. Naděje měla přijít s plánovanou operací šedého zákalu na pravém oku, která se uskutečnila 13. června 1997.

„Když mi po operaci sňali obvaz, neviděla jsem vůbec nic. Při odchodu z nemocnice mi primář v reakci na mé zklamání sdělil, že mi žádné pilotní vidění nesliboval. Řekla jsem mu, že neříkal nic ani o tom, že budu na oko slepá. Dodnes čekám na další operaci, ale už se toho bojím,“ dodává paní Iva.

V té době už žila se syny sama, manžel se s handicapovanou ženou rozvedl již při první operaci. Po úplném oslepnutí na pravé oko odešel Ivě i nervový systém druhého oka a nešťastná žena oslepla úplně.

Skončila na psychiatrii

Na listopad roku 1997 paní Iva nikdy nezapomene. „Šlo to strašně rychle. Na Dušičky jsem se z náhlé slepoty zhroutila. Přepadla mě panická hrůza z toho, že se nevyznám ve vlastním bytě, musela jsem si zavolat pohotovost,“ říká žena, která se ocitla také v péči psychiatrů a psychické problémy u ní přetrvaly zhruba další rok a půl.

V době úplného oslepnutí se starala o dvě malé děti a musela se rozhodnout, co dál. Zda dát syny do děcáku, nebo s osudem bojovat. Rozhodla se pro druhou variantu a nebylo to vůbec snadné. Byly chvíle, kdy byla doslova zoufalá a myslela, že to nezvládne. Hodně jí v té době pomohla maminka, ale i ta se s problémem těžce srovnávala.

Se syny se paní Iva domluvila na domácím pořádku. Hrnky, skleničky a nádobí, stejně jako prádlo a ostatní věci musely být vždy na stejném místě, některé dveře kvůli snadnější orientaci zůstávaly stále otevřené.

Také praní, žehlení a ostatní domácí práce si musela zažívat znovu, vaření pro ni byla samostatná kapitola. Zpočátku bylo problém i zalít čaj. Aby hrnek nepřelila, zkoušela hladinu prsty, které byly často opařené. Dnes používá zvukový indikátor, který se na vršek hrnku, nebo nádoby zevnitř zavěsí a sám na hladinu upozorní.

„Uvařit umím vše kromě bramboráku. Od guláše po svíčkovou s knedlíkem, španělské ptáčky, nebo smažené řízky,“ pochlubila se paní domu, která první rok a půl po svém úplném oslepnutí vůbec neopustila byt.

Balú ji dovede do obchodu

Dnes je oběma synům přes dvacet a jejím velkým pomocníkem je vycvičený slepecký pes Balú (13).

„Za ty roky jsme se spolu sžili a v současné době mě dovede, kam mu řeknu. Ještě, když žila maminka, stačilo říct »Jdeme k babí« a dovedl mě až na místo. Nebo řeknu »Jdeme na autobus« a v pohodě tam přes celý Slaný dojdeme. To samé, když chci jít do krámu nebo kamkoliv jinam,“ chválí čtyřnohého pomocníka Iva.

Když přijde návštěva a ona doma stiskne bzučák, Balú seběhne dolů a hosty dovede až do třetího patra. Stejně přivítal a dovedl domů i redaktory Nedělního Aha!.

Doufá, že na jedno oko ještě uvidí

Iva nedávno zjistila jsem, že v nemocnici, kde ji operovali a kam roky docházela, již jako pacient neexistuje.

„Protože se mi přidružily i další zdravotní problémy v podobě závratí a bolestí hlavy, chtěla jsem přejít do lékařské péče ve Slaném. Při té příležitosti jsem zjistila, že jsem ve Střešovicích v životě nebyla, alespoň tak mi to po telefonu oznámili na recepci. Kam se poděly moje papíry, nevím. Překvapilo mě, že jako člověk neexistuji a nevím proč,“ říká dlouholetá pacientka.

Zároveň si uvědomuje, že kdyby se například jednalo o předchozí zanedbání lékařské péče, k dokumentaci o svých operacích se dnes již nedostane. Zklamaná je i z postupu státu vůči handicapovaným občanům a z finanční situace, která pro ni od nového roku nastane, má strach.

„Sociální pracovnice mi sdělila, že již nebudu dostávat příspěvek 800 korun měsíčně na psa. Zkrátí se mi příspěvek na dopravu, v mém případě na provoz motorového vozidla, které si pořídil mladší syn. Příspěvek zpočátku činil 9900 korun na rok, pak po dva roky 7800 a teď to bude 400 korun měsíčně. Také příspěvek na péči pro zdravotně postižené, ze kterého si někdo platí například pečovatelskou službu, domácí péči, doprovody na úřady a k lékaři, nebo nákupy většího druhu, by se měl snížit na třetinu. U mě, jako u osoby s druhým stupněm postižení, činil tento příspěvek 4000 korun,“ vysvětluje s obavami nevidomá žena, jejíž důchod činí 8000 korun.

Přesto ve skrytu duše doufá, že jednou na jedno oko alespoň částečně uvidí. „Věda jde rychle kupředu, snad se ještě nějakého zázraku dožiji.“

Fotogalerie

6 fotografií