Skutečný příběh - Šel jsem se oběsit: Život mi zachránil inzerát v novinách!

Oldřich si obstaral provaz a myslel na nejhorší. Potom však zasáhla náhoda v podobě inzerátu ve starých novinách. Zněl, že cirkus hledá zřízence. Oldřich zvedl telefon a zavolal tam…

Doma načapal »náhradníka«

Oldřich Havlíček pracoval jako zaměstnanec bezpečnostní agentury, jezdil po republice a hlídal supermarkety. Měsíčně odpracoval někdy i přes čtyři sta hodin. V té době  byl  ženatý a ve společné domácnosti žil s manželkou a dvěma dětmi. Zhruba před čtyřmi roky se po dvouměsíční štaci vrátil domů a jeho život se rázem od základů změnil. Doma se totiž objevil nevhod, manželka nebyla v bytě sama. Oldřicha už zkrátka delší dobu zastupoval v jeho nepřítomnosti soused.

Nečekané zjištění, že má v domě náhradníka, bylo pro poníženého otce rodiny šokující. „Nejsem konfliktní typ, sebral jsem si své věci a odešel. Víc než desetiletá kapitola mého života  pro mě rázem skončila,“ říká smutným hlasem Oldřich, který udělal tlustou čáru nejen za minulým bydlištěm, ale i za zaměstnáním, kterému přičítal vinu na krachu svého manželství.

Mráz, zima a hlad

Nešťastný muž odešel z domu jen s kabelou nezbytného oblečení a osobních věcí a snažil se najít novou práci. Nenavštívil pracák ani sociálku, doufal, že nějakou práci brzy najde. Neměl kde spát a nocleh hledal, kde se dalo. U kamarádů, v parku, pod mostem.

Začínal podzim a zatím sehnal jen jednu čtrnáctidenní brigádu s ubytováním, stravou a platem 300 korun na den. Dalšího půl roku o práci nezavadil a vyhlídky do budoucna byly skličující. Zima bez domova byla krutá, Oldřich přespával v čekárnách na nádražích, ale i pod mostem na dálnici D1. Hlad ho vedl směrem na Prahu, kde čekal lepší zázemí i možnosti najít práci.

Zažil období, kdy nesnědl za čtyři dny ani sousto a častokrát ho z místa noclehu vyhodili. Musel hledat jiné, aby se ukryl před lidmi i mrazem. Byl samotář, společnost jiných bezdomovců nevyhledával, nikoho si k tělu nepouštěl.

200 km pěšky do Prahy

„Když byly zimy takové, že pod mostem nepomohly ani vrstvy oblečení, musel jsem se po celou noc pohybovat, abych nezmrzl. Byl jsem nevyspalý, ale alespoň na mě nechumelilo,“ vzpomíná na zimní období na ulici Oldřich, který ušel přes 200 kilometrů, než se dostal od  České Třebové do Prahy.

„V hlavním městě  jsem měl nějaké kamarády, kteří mi párkrát pomohli. Dali mi nějakou korunu, mohl jsem se u nich vykoupat a jejich manželky mi vypraly oblečení,“ dodává s vděčností v hlase muž, který už pomýšlel na nejhorší.

Chtěl jsem se zabít

„Měl jsem v tašce připravený provaz a již jsem vyhledával místa, kde bych to skoncoval. Beznaděj a utrpení bylo obrovské. Potkával jsem lidi, kteří žili na ulici i devět let a svůj osud utápěli denně v alkoholu. Tak jsem ale žít nechtěl. Nikdy jsem také nejedl nic z popelnice, ale jako člověk, který hlídal supermarkety, jsem věděl, do jakých kontejnerů se dávají prošlé potraviny. Tam jsem také nacházel obživu.  Navíc jsem tam měl z minula kontakty,“ svěřuje se muž, kterého zachránila náhoda.

Záchranu mu přinesl vítr

Jednoho jarního dne zavál Oldřichovi vítr k nohám list starých novin. K jeho řešení situace sebevraždou tenkrát zbývaly snad jen poslední hodiny, možná dny. Sedl si na lavičku a v novinách objevil inzerát cirkusu Jo-Joo i s telefonním číslem, který nabízel práci. Poprosil dívku, která šla kolem, zda by mu půjčila mobil a ta prý dokonce s úsměvem souhlasila. Oldřich měl svůj šťastný den.

Po schůzce s principálem cirkusu byl přijat. U cirkusu již pracuje tři roky a povýšil na šéfa reklamy. Na štacích rozváží po městě reklamní tabule, když je třeba, zaskočí i v jiné profesi. „Jsem šťastný. Mám zaměstnání, ubytování i stravu po celý rok. Rodina šéfa je i mojí rodinou,“ říká dnes Oldřich, pro kterého tím po krušných měsících nejistoty skončil život člověka bez domova