Josef Stanislav žije mezi kuřáckými potřebami: Ve sbírce má 3000 dýmek!
5 fotografií
Josef Stanislav (64) zasvětil svůj život dýmkám. Je to trochu zvláštní, ale nakonec proč ne? Vyrábí je, dováží, sbírá, prostě miluje. Žije s nimi, a dokonce mezi nimi. Doslova. Má jich totiž doma přes tři tisíce. Dokonce i jeho psací stůl má tvar dýmky a jako zvonění na mobilu má skladbu Tabáček od skupiny Chinaski.
Jako jediný člověk z východní Evropy je členem Mezinárodní akademie dýmkařů, ve Francii je členem cechu dýmkařského, je v mezinárodní komisi pořádající mistrovství Evropy v kouření dýmek. Podivín? Pro někoho možná ano. Každopádně jeho povídání s redaktorem Nedělního Aha! bylo více než jen zajímavé...
První si dovezl z Anglie
Sběratelsky »osudným« se mu stal výlet do Anglie v roce 1968. Okukoval tam obchůdky s dýmkami, a v kapse přitom měl kapesné ve výši tří liber. A nakonec mu to nedalo. Za necelé dvě libry zakoupil dýmku, kuřivo, prostě něco málo, co s bafáním souvisí.
A tehdy to začalo. Po devětaosmdesátém roce měl už doma navíc pěkných pár katalogů a korespondence týkající se nejen dýmek, ale i doutníků. Jeho vášně si nešlo nevšimnout, a tak se mu časem, jako vůbec prvnímu zástupci z východní Evropy, dostalo cti být členem dýmkařské mezinárodní akademie. Navíc se začal zúčastňovat mistrovství světa v pomalém kouření dýmek.
Má je úplně všude
Ve Stanislavově sbírce byste napočítali na tři tisíce dýmek. Tedy, pokud byste otevřeli mnohé šuplíky. Skladuje je v nich, protože na fajky nepříznivě působí prach a světlo. Občas s nimi pořádá výstavy, některé zapůjčil do sbírky Brněnska. Muzeí, která se specializovala na dýmky, ale drasticky ubývá, což je podle Josefa Stanislava obrovská škoda.
„Dýmky jsou celosvětově rozšířené, patří do národního bohatství každé země a dají se ještě celkem bezproblémově vyvážet i dovážet ze všech koutů světa. Každý národ do dýmek vložil svoji historii, používal materiál, jenž mu byl v dosahu,“ vysvětluje nadšený dýmkař a dodává: „Šlo o předmět denní potřeby, takže vyjadřoval rovněž vztah k práci i přírodě. Sbírám rád fajky s nějakou konkrétní historií. Za jednu z nejcennějších považuji dýmku ruského námořníka, který s ní strávil tři roky na atomové ponorce,“ prozrazuje gentleman sběratel.
Jak se rodí sběratel?
„Dýmka by se měla kouřit maximálně jedenkrát za den. Přitom se vykouří za čtyřiadvacet hodin třeba i fajky čtyři. Musíte je proto otáčet pořád dokola, takže si časem pořídíte proti jednotvárnosti i další. Máte jich šest, sedm, osm… a najednou je z toho hobby,“ usmívá se Josef Stanislav. Podle něj každý sběratel ze začátku bere všechny dýmky, na které narazí, než zjistí, že je už nemá kam dávat. Teprve poté si většinou začíná vybírat fajnovosti.
„Mě v současné době zajímají především etnografické a originální dýmky. Poslední dobou, když navštěvuji třeba země Afriky, se dají originální dýmky sehnat ještě tak na tržištích. Velkou dýmku jsem si přivezl zrovna nedávno z Keni. I takoví Masajové už dnes vědí, že turisté se poohlížejí především po starých věcech, takže čekají, že někoho uloví na staré nádoby, věci denní potřeby, ale i nějakou tu dýmku. Na masajském trhu v Nairobi jsem o ceně za jednu takovou smlouval přes hodinu,“ vysvětluje záludnosti své vášně Stanislav.
Málem ho zavřeli
Pořádné horko bylo sběrateli cestou do australského Sydney. „Letěli jsme přes Bangkok a já měl u sebe dýmku, která byla z kosti, a ještě ke všemu ve tvaru sloního klu. Fajka ale byla z buvolí kosti. Na Tchajwanu nám všechna zavazadla zrentgenovali a zjistili, co převážím. V Tchajpeji mi ji chtěli zabavit, hrozili obrovskou pokutou a zřejmě bych skončil i ve vězení. Naštěstí jsem měl účet, že jsem za ni dal padesát dolarů, takže časem museli ochránci zákona chtě nechtě vycouvat. Nastoupili na mě ovšem hodně tvrdě,“ vzpomíná na nepříjemné okamžiky Josef Stanislav, který říká, že i dýmky podléhají módě.
Před dvaceti lety byla většina dýmek bez prstýnků, tedy oddělujícího okrasného kroužku mezi troubelí a hlavičkou, dnes je tomu naopak. Mnozí jsou nakloněni různým módním výstřelkům, tedy kupříkladu barevným variantám dýmek.
Opiové dýmky nezkouší
„Zkoušel jsem kouřit kalumet, indiánské, vodní a další dýmky. Z použitých, historických, etnických mám strach. Také opiovou dýmku nemusím nikdy vyzkoušet na vlastní kůži. Co se týká sběratelství, mám jedno velké přání. Kanadští indiáni, na počátku našeho letopočtu, když pohřbívali své mrtvé, jim dávali do hrobu dýmky. Byly především krásně vyřezávané. Jejich cena se však pohybuje od deseti tisíc dolarů výše. Třeba se mi ji podaří někdy získat za lepších podmínek. Vykrást hrobku se ale nechystám,“ tvrdí s úsměvem Josef Stanislav.
Zajímavosti o kouření dýmek
✓ Má téměř 3000letou tradici.
✓ Původně bylo spojeno s náboženskými obřady.
✓ Do Evropy tabák přišel po objevení Ameriky a kouření bylo spojováno s ďáblem.
✓ První kuřáci dýmek byli dokonce v Evropě vězněni.
✓ Mezi prvními výrobci dýmek u nás byli Habáni, kteří přišli na Moravu a Slovensko po třicetileté válce.
✓ Později se u nás rozšířily hlavně porcelánové dýmky. Vyráběly se od 18. století v západních Čechách.
✓ Na hlavičkách dýmek si kuřáci nechávali malovat či vyrývat své záliby, místa vojenské služby a někdy i básničky.
Proč vznikly dlouhé?
Především se starým člověkem na vesnici byla dříve spojována dýmka s dlouhou troubelí. To mělo svoje opodstatnění. Ať už za RakouskaUherska nebo první republiky se nedaly na trhu sehnat kvalitní tabáky, a ty ostatní nebyly navíc ani dobře zpracované. Proto se fajfka hrozně přehřívala a dlouhá troubel zajišťovala přece jen chladnější kouř.
Kouření z porcelánek prostě nebyla žádná výhra, protože porcelán pálil v ruce, takže se fajfka nedala držet pohromadě za hlavičku. Na druhé straně byla k dispozici docela velká bílá plocha, která se dala jakkoliv vyzdobit.
5 fotografií
