Korunní svědek Vojtěch Pokoš po letech promluvil: Fakt střílel Kajínek! Teď prý z vraha dělají hrdinu
Po dlouhých letech mlčení poskytl deníku Právo rozhovor Vojtěch Pokoš (40), korunní svědek dvojnásobné vraždy spáchané Jiřím Kajínkem. Osudný květnový den roku 1993 při Kajínkově útoku sám málem přišel o život, o to méně prý chápe, že lidé vraha i díky fi lmu chápou téměř jako národního hrdinu. „Byl naprosto chladnokrevný,“ mluví o střelbě Pokoš, který vyvázl s několika kulkami v těle. Aha! porovnalo několik klíčových situací a výpovědí svědka s tím, co kdy o vraždě řekl Kajínek.
Vojtěch Pokoš jako jediný v květnu 1993 přežil střelbu na vůz, ve kterém seděl spolu s podnikatelem Štefanem Jandou a svým bratrem Julianem. A Pokoš i soudu řekl, že bezpečně ví, kdo střílel...
Pokoš: „V té době jsem nevěděl, že se jmenuje Kajínek. On se představoval jako inženýr Lebeda. Až později se projevilo, že to je Kajínek. Vraha jsem viděl naživo už tři týdny před samotným činem na jiné schůzce.“
Co na to Kajínek: Nikdy jsem je neviděl. Těžko se také prokazuje alibi, když vás zatknou devět měsíců po činu a vy si máte vzpomenout, kde jste tehdy byl.
Jako jediný z trojice mužů v autě Vojtěch Pokoš přežil. Jak se mu to povedlo?
Pokoš: „Na mě střílel na zemi. Do nohy, do ruky, do zadku, jedna kulka mi vletěla přes lopatku až pod temeno hlavy. Scházelo pár milimetrů a bylo po mně. Zachránil jsem se tím, že jsem se na té zemi točil. Stál nade mnou a střílel do mě. Pak mu došly náboje. To byla první věc, která mě zachránila. Tou druhou byli kluci, kteří tam právě vjeli s autem, jež předtím ukradli tátovi. Jeden z nich pak taky řekl, že poznává Kajínka.“
Co na to Kajínek: „Ti kluci popsali pachatele úplně jinak, včetně dohola ostříhané hlavy a zlatého náramku. Všichni moji přátelé vám mohou potvrdit, že jsem nikdy žádné náramky nebo prsteny nenosil a nikdy nebyl ostříhán dohola. Korunní svědek Vojtěch Pokoš je vůbec podivuhodná postava. Někdy byly okolnosti kolem něj až směšné. Tento aktér střílení, který zřejmě měl být svědkem, byl jako jediný z bezprostřední blízkosti střelen do zadku. On vlastně dostal ránu z milosti do hýždě. To je přece nesmysl.“
Kajínek se hájil tím, že kdyby střílel na auto, musel by si otevřít dveře a měly by na nich tedy být otisky, protože podle svědků neměl rukavice. Podnikatele sice zastřelil přes sklo, pak ale měl obejít auto, otevřít si dveře a střílet na bratry Pokošovy. Kdo tedy otevřel dveře?
Pokoš: „Já jsem vyskočil z auta (ze zadní sedačky), když začal střílet. (Dveře spolujezdce) měl taky otevřené. Podle mě se (bratr) snažil taky zachránit tím, že vyskočí. Ale už to nestihl.“
Co na to Kajínek: „Neexistují proti mně žádné důkazy. Kde jsou střelné zbraně, pachové stopy, otisky prstů? Násilník opravdu nejsem. Nikdy jsem nevyprovokoval rvačku, a pokud jsem se dostával do bytů, vždycky jsem si ověřil, že tam nikdo není.“
Báli se Pokoš nebo Kajínek, že se je někdo pokusí zabít?
Pokoš: „Já se vlastně bojím do dneška. A může se najít nějaký fanatik, nějaký Kajínkův přívrženec, který mě někde praští do hlavy nebo vytáhne bouchačku a odstřelí mě. Každé ráno mám třeba strach jenom nastartovat auto. Mám tři kluky, sedmnáct, třináct a šest let. Když byl Kajínek na útěku (říjen až prosinec 2000, pozn. red.), tak jsem měl policejní ochranku, a když ho chytili, tak skončila a od té doby nastal absolutní nezájem.“
Co na to Kajínek: „Přišlo mi několik dopisů od různých lidí s tím, že by mě mohl někdo chtít zlikvidovat, abych se k soudu nedostal a případ se jednou provždy uzavřel. Ode mne Pokošovi žádné nebezpečí nehrozí. Pro mě je štěstí, že žije. Mám tak stále naději, že řekne pravdu.“
V případu mělo dojít k předkládání falešných důkazů, svědkové si prý vymýšleli. Tlačil někdy někdo Pokoše k tomu, aby vypovídal jinak? Třeba policie?
Pokoš: „Ne, nikdy. Za dnešní situaci, kdy je kolem toho tolik spekulací, můžu vlastně i já. Já jsem krátce po té střelbě a propuštění z nemocnice byl vzat do vazby za loupežné přepadení, které později u soudu překvalifikovali na vydírání. Bylo to celé nesmysl, za co jsem byl obviněn a skončil ve vazbě, a tak jsem prostě odmítl v kauze Kajínek dál vypovídat. Řekl jsem jim, že nebudu dělat nic ve věci Kajínek, dokud se nevyřeší to, za co jsem ve vazbě. No a oni řekli, že se obejdou bez mé výpovědi, že mají na něj důkazů dost.“
Co na to Kajínek: „Byl jsem ideální člověk pro podobné obvinění. V minulosti jsem byl trestaný, všichni věděli, že mám rád zbraně... Pokoš přímo před mým advokátem řekl, že policii potvrdí všechno, co si budou přát, když ho pustí z vazby, kde byl kvůli loupeži. Před svými známými řekl, že tím, že mě na popud policie označil za pachatele plzeňských vražd, si pouze vyřešil své stíhání za loupež.“
