Vítězslav Jandák: Pro film mě objevila Růžičková! Tentokrát ne o politice, nýbrž o vzpomínkách na slavné filmy a o 30letém manželství...

Spokojeně si žije převážně ve svém srubu u Chlumu u Třeboně. „Žiji velmi skromně a obzvlášť, když jsem tu sám, vystačím si s pětistovkou na týden,“ říká Jandák, který platí za toho upřímného a říká, co si myslí. Někteří ho nenávidí, jiní ho naopak milují. Jaký je ten jeho svět?

Roubený domek, který si manželé postavili v Chlumu u Třeboně.

VOJÁCI A GORBIVOJÁCI A GORBI

Máte ještě ambice hrát, dostáváte nabídky?

„Je to zvláštní, ale dostávám. Každý rok nejméně dvě tři. Zatím jsem na to neměl čas ani myšlenky, ale kdo ví, třeba si za čas něco střihnu. Že bych měl ale nějaké zvláštní ambice a nějak se do toho dral, to ne. Žiju v klidu, pohodě a budeli se mi chtít, vezmu to, pokud ne, nevezmu, a i tak budu žít.“

Vy jste dost často hrál vojáky, hrál jste někdy politika?

„Hrál, a dokonce prezidenta Gorbačova. Ten film točil Igor Chaun. Líčili mne několik hodin a povedlo se jim to. Byl jsem tenkrát Gorbačov se vším všudy, i se skvrnou. A když jsme jeli z natáčení do divadla do Prahy, tak jsem zůstal nalíčen a požádal jsem řidiče, aby zastavil u jednoho pražského hotelu. Tam jsem vešel a všichni byli paf. Hned jsem si u baru objednal skleničku vodky, ač pravý Gorbačov nikdy nepil. To oni ale netušili a byli tak v šoku a tak věrohodně jsem vypadal, že si snad dodnes myslí, že se setkali se strůjcem perestrojky a posledním prezidentem SSSR. Tehdy německé turistky dokonce jásaly a křičely Gorbi ist hier (Gorbi je tady – pozn). Byla to legrace, i ten film byl poměrně dobrý.“

Na které kolegy rád vzpomínáte?

„Já vzpomínám třeba strašně rád na Michala Pavlatu, a i když jsme každý trochu jinak politicky orientovaný, tak si ho nesmírně vážím a považuji za kamaráda. Navíc je to skvělý herec, kumštýř a profesionál. Pak samozřejmě strašně rád vzpomínám na Pepíčka Beka, nebo hlavně na Láďu Peška, to byl pan herec. Hrál jsem s ním v Divadle Na Zábradlí, hrál jsem dokonce jeho syna, kvůli těm nosům, které jsme měli skoro stejné. A rád vzpomínám na ty debaty v pauzách a po představeních, protože jeho vyprávění i dalších kolegů byla pro mne obrovská škola.“

V Dýmu bramborové natě jste hrál i s Rudolfem Hrušínským.

„On byl oproti Peškovi introvert, ale byl to taky úžasný umělec a člověk. Vzpomínám si, když přijel tehdy do divadla po infarktu, zapálil si cigaretu. Já mu říkám: Rudo, neměl bys kouřit, zdraví máš jen jedno. On se na mne podíval a řekl: Ale prosím tě, já bez cigarety, to by bylo jako Prodaná nevěsta bez Mařenky.“

NAŠLA HO RŮŽIČKOVÁ

A co Helena Růžičková, ta vás prý hodně ovlivnila.

„Žádná další taková herečka už nikdy nebude. Hráli jsme spolu taky na Zábradlí a ona mne vlastně objevila. Ona to byla, kdo mne tehdy přitáhl k režisérovi Joskovi Pinkavovi, který mě obsadil do Metráčka.“

Jak to probíhalo?

„Jednou po zkoušce se na mne Helenka podívala a řekla: Půjdeš se mnou a budeš zticha. Jí se nedalo odporovat. Šli jsme tehdy do Kotvy, tam sídlily aerolinie. A tam seděl bokem takovej připlešatělej mužskej a ona říkala: To je pan režisér Pinkava. Já se hned představil a uklonil a dál jsem mlčel. A Helena říkala: To je on, Josko, podívej se na něj. On souhlasně pokýval a řekl: Ano, to je přesně on. Já pořád nevěděl, o co jde. Jen mi řekl, že mi produkce zavolá, a zase jsme odešli.“

A zavolali?

„Skutečně mi zavolali a já jsem takhle vlastně byl obsazen do tohoto filmu, který mám osobně velmi rád. Tím víc, že jsme točili ve Zlíně, kde jsem pak o mnoho let později dělal jako prezident dětský filmový festival.“

Ale v Metráčkovi jste hrál i s Mílou Myslíkovou.

„Míla byla božská. Měla nádherné teorie o dietách. Byly úžasné zážitky právě u Metráčka, kdy jsme na natáčení jezdili vlakem. To se nosily vždycky párky a ona si dávala tři, ale žádný chleba. A říkala: Slávečku, nesmíš k tomu jíst pečivo, abys byl štíhlej. Ona nebyla tlustá, ona byla prostě pěkná ženská. Já jsem na pěkný ženský. A Míla, i když hrála energický a rázný, tak ve své podstatě byla tichá, nesmírně srdečná a přátelská.“

30 LET V MANŽELSTVÍ

Mluvil jste o pěkných ženských. Co vy a ženy? Píše a říká se hodně věcí...

„Ono se toho nakecá, ono se toho napíše, lidi toho zdrbou (smích). Já razím jednu teorii, a to v životě, v herectví i v politice: že ono je v životě vždycky všechno trochu jinak.“

Jaké typy žen se vám líbí?

„Mám rád takový kypřejší ženy. Obzvlášť, když je ještě pěkně vyvinutá, to je přesně ono. Teď už je mi v podstatě jedno, kdo mi to jídlo přinese (smích). Proto jsem si taky vzal moji Zdeničku, protože ona to všechno splňuje a jsme spolu šťastní už 30 let.“

Jak vypadá štěstí po 30 letech manželství a jak jste se poznali?

„Poznali jsme se u jednoho celovečerního filmu, který Zdenička produkovala. A tak jsme to tak spolu hezky zprodukovali, že jsme spolu dodnes. Chce to dávku tolerance, lásky, pochopení a upřímnosti. Má pochopení k některým mým výbuchům. Někdy jsem cholerik. Naštvu se, vyletím, ale za minutu o ničem nevím a všechno je zalitý sluncem.“

Je s vámi doma taky legrace?

„No, to byste se museli zeptat jí, ale fakt je ten, že říká, že když jsem hrál, že se mnou bývala větší legrace než teď, co sedím ve Sněmovně. Jsou však chvíle, kdy se spolu nasmějeme jako nikdy.“

Vidíte, mezi politiky je přitom módní měnit partnerky za mladší.

„Na rozdíl od některých kolegů si myslím, že je nesmysl měnit životní partnery, že se nemá spěchat a dělat ukvapené názory. Já jsem se ženil v Kristových letech a jsem spokojený starý muž. Je pravda, že do té doby to bylo mé velké zkušební období od mých 14 let, kdy jsem v podstatě precizoval svůj názor na ženy. Pak jsem si vybral tu pravou a neměnil bych a jsem šťastnej. Myslím si, že ona je šťastná, a kdyby nebyla, tak ji zabiju…“ (Jandák propukl i se svou ženou v obrovský smích – pozn.).

UŽ JE VENKOVAN

Vy jste zásadně změnil svůj život. Většinu z něj jste strávil ve velkoměstě, ale před několika lety jste přesídlil na venkov. Stal se z vás takříkajíc venkovan?

„Já bych trochu změnil to většinu života. Co když se dožiju 120 let, to jsem teď v podstatě v pubertě (smích), já bych řekl polovinu života. Ale život tady na jihu Čech v našem srubu, ve vísce, kde je deset domů, kde máme okolo lesy, louky a rybník, to je pro mne prostě ráj na zemi. Vzpomínám tu i na dětství, kdy jsem jako malý jezdil sem na Třeboňsko k příbuzným a obracel jsem s koňmi seno. Kdy jsme jako děti lítaly po loukách. Nebo jsem se chodil do sklárny, která už bohužel nefunguje, koukat, jak tu foukají sklo. Tak se i těmito vzpomínkami tak trochu vracím do toho dětství.“

Vy ale máte na Třeboňsku hluboké kořeny.

„Rod ze strany maminky v tomto kraji žil od konce 16. století. Dokonce jsem dostal kopii zemských desek, které to dokazují. Proto mne to táhlo sem. A kuriózní je i to místo. Kdysi dávno za socialismu mě autem porazil tehdy úplně ožralej syn komunistického pohlavára. Hrozilo mi, že budu do smrti ochrnutý a na vozíku. A jeden skvělý doktor mě dal úžasně dohromady tak, že nemám téměř žádné následky. Za ním jsem před lety přijel sem na Třeboňsko. On mi řekl o tom, že jsou tu na prodej okolní louky, jestli je nechci koupit.“

Máte tu i vlastní rybník i boží muka.

„Tak rybník jsme chtěli už proto, že jsme v kraji rybníků. Ten náš má tři metry hloubky a mám tam ryby různého druhu. Ryby chytám, políbím je, ale zase je pouštím. Jím jen ty, které dostávám od přátel. A zase další soused, kamarád, dělá úžasně uzeného kapra, který je místní specialitou. Takže já ryby jím, ale ne ty vlastní.“

Jste také znalec a milovník vína, nezkoušel jste ho někdy pěstovat?

„S kamarádem doktorem Firlou tu děláme experiment. Chceme navrátit tradici vinařství. On už nasadil prvních 650 hlav vína. To je už slušné vinařství. Někdo se směje, ale podotýkám, že jsme v jižních Čechách. Víno se ujalo, jsou nádherné hrozny a předpokládáme, že do dvou let budeme skutečně dělat to pravé jihočeské místní Koutecké víno. Takže na Třeboňsku nebudou jen rybníky, ryby, lesy, houby, ale i víno.“

Jeho slavné role:

Copak je to za vojáka (1987). Role: major Průcha

Jandák: „I když se na své filmy nedívám, když vysílají Copak je to za vojáka, podívám se rád. Jsem i na ten film hrdý. Kvůli atmosféře. Vzniklo to tehdy tak, že na Barrandově zbyly asi dva miliony korun a byl nápad natočit cosi z vojenského prostředí. A dneska není snad populárnějšího filmu o vojácích.“

Velké sedlo (1987). Role: Jožin Uherčík

Jandák: „Na natáčení vzpomínám velmi rád, ať to byla spolupráce s Jitkou Smutnou nebo s Pavlem Novým i s dalšími. Bylo to u vody, v krásném prostředí. A byl to v podstatě ekologický film. I když to byl seriál natočený před revolucí, myslím si, že i ten se hodně povedl.“

Metráček (1971). Role: Honza

Jandák: „Míla Myslíková byla božská. Ona měla nádherné teorie o dietách. Na natáčení Metráčka jsme jezdili vlakem. Tam se roznášely vždycky párky a ona si dávala tři, ale žádný chleba. A říkala mi: Slávečku, nesmíš k tomu jíst pečivo, abys byl štíhlej!“

Tři oříšky pro Popelku (1973). Role: pobočník prince

mu Václav Vorlíček kdysi vzpomněl, jak Jandák s Vladimírem Menšíkem propařili u kastelánů na hradě Švihov celou noc a z fl ámu šli rovnou na natáčení: „Když celý štáb dorazil, oba seděli na schodech, Menšík četl ranní noviny a druhý na nás dělal gesta typu kde se fl ákáte, už tu na vás hodinu čekáme...“Napínavá detektivka režírovaná Jurajem Herzem je zatím Jandákovým posledním fi lmem. „Každý rok dostávám nejméně dvě tři nabídky. Zatím jsem na to neměl čas ani myšlenky, ale kdo ví, třeba si za čas něco střihnu. Budeli se mi chtít, vezmu to, pokud ne, nevezmu, a i tak budu žít,“ říká.Metráček (1971)Role: HonzaNíTajné sny (2005)Role: detektiv

Tajné sny (2005). Role: detektiv

Napínavá detektivka režírovaná Jurajem Herzem je zatím Jandákovým posledním fi lmem. „Každý rok dostávám nejméně dvě tři nabídky. Zatím jsem na to neměl čas ani myšlenky, ale kdo ví, třeba si za čas něco střihnu. Bude-li se mi chtít, vezmu to, pokud ne, nevezmu, a i tak budu žít,“ říká.