Jan Klíma (73) prodělal pět infarktů, ale přesto chodí k doktorovi 150 km pěšky!
Už třicetkrát vyrazil třiasedmdesátiletý Jan Klíma z Třeště k lékaři. Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by nešel pěšky až do Prahy! Úctihodných 150 kilometrů! A to navíc předtím prodělal pět infarktů a při tom posledním měl doslova namále! „Moc nechybělo a už jsem tu nebyl. Ten pátý infarkt byl ale zlomový. Od té chvíle jsem konečně našel odvahu a vůli přestat kouřit a na doporučení lékařů jsem začal chodit,“ řekl Nedělnímu Aha! vitální senior.
Že by na pravidelné lékařské prohlídky do Prahy za svým lékařem chodil z Třesti pěšky, to nikdo nečekal! „Pohyb mi sice pan doktor doporučoval, ale že se za ním vydám na kontrolu až od nás, to zpočátku vůbec nevěděl. Když mi ale změřil tlak, EKG a všechny další hodnoty mého srdce, tak mě pochválil. Až pak si všiml, že mám s sebou baťoh a já musel s pravdou ven,“ dodal s úsměvem během pěší cesty k lékaři, kterou reportéři Nedělního Aha! absolvovali s ním.
1. den: Třešť, Batelov, Horní Cerekev, Pelhřimov, Čechtice, Vlašim. Celkem 76 km.
1. den, 6:00. Je šest ráno a pan Klíma vyráží na cestu. V baťohu má pouze nezbytné věci: svačinku, pití, dvoje ponožky, trenky a oblečení, kdyby byla zima. „Občas si s sebou beru i MP3 přehrávač. Miluji jazz,“ říká před branou svého domu.
1. den, 10:00. Jan Klíma vchází do Pelhřimova. Na řadě je první svačinka. „Dám si nějakou polévku, jeden dva rohlíky a minerálku. Jen něco lehkého,“ plánuje si čiperný chodec.
1. den, 10:50. Po opravdu rychlé svačince Jan Klíma právě opouští Pelhřimov a vydává se směrem na Čechtice. Jiné by už teď nejspíš začala zmáhat únava, jeho tempo se však stále zvyšuje.
1. den, 15:15. Po malé svačince v Čechticích míří k rybníku kousek za městem. „I když je horko, nikdy se nekoupu. Jsem roz-hycovanej, to by se mnou mohlo praštit. Ale propláchnu si obličej, trošku se ochladím,“ konstatuje Klíma.
1. den, 19:30. A už je tu Vlašim. V supermarketu si pan Klíma kupuje večeři a míří do penzionu, kde pravidelně cestou do Prahy přespává. „Na pokoji si pustím televizi, dám si večeři a tak v devět půjdu spát,“ popisuje pan Jan.
2. den: Benešov, Týnec nad Sázavou, Jílové, Chotouň. Celkem 50 km.
2. den, 18:30. A jsme v Chotouni, kde je druhý nocleh. „No a zítra už to bude sranda dojít,“ mávne rukou pan Honza. I dnes si osvěžil cestu zastávkami na sva-činku. „To k mým cestám prostě patří,“ směje se.
3. den: Jesenice, Praha-Pankrác, Nuselský most – Všeobecná fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Celkem 24 km.
3. den, 10:20. Poté, co z Chotouně vyšel už v šest ráno, je před desátou hodinou v Praze. Protože je chladněji, přichází na řadu teplé oblečení. „Vždycky to beru po Pankráci přes Nuselský most,“ říká mazácky.
3. den, 10:30. Jsme u nemocnice na Karlově náměstí v Praze. „Ta cesta je pro mě jako rutina. Přesně vím, kde je jaké stoupání, jaký kopec. Síly si už dokážu dobře rozložit. Počasí celkem vyšlo, bylo to moc a moc fajn,“ směje se Klíma.
Nejkurióznější zážitek
„Jednou jsem takhle šel kolem vlakových kolejí a vidím tam staršího muže, který mohl být stejně starý jako já. Seděl tam, měl zoufalý výraz. Chtěl pravděpodobně skočit pod vlak. Vydal jsem se za ním a snažil se s ním komunikovat. On se bavit moc nechtěl, jen mi řekl, že má problémy. Že je vážně nemocný a také v rodině to neklape. Pozval jsem ho tedy na pivo, zaplatil mu dvě, a tento sebevražedný krok jsem mu rozmluvil. Měl jsem z toho hrozně dobrý pocit,“ vzpomíná na jednu z mnoha příhod, co na cestě zažil.
