Našli jsme muže, který nám potvrdil: Jo, já jsem ten zlý Oskar Blecha z Létajícího Čestmíra!

Létajícího Čestmíra Česká televize reprízuje skoro každý rok. Díváte se pravidelně?

„Musím říci, že jsem se na to dříve moc nedíval, měl jsem divný pocit, dívat se sám na sebe... Ale teď už se na to občas kouknu. Přece jenom mám na to krásné vzpomínky. Zrovna minulou neděli jsem se díval, v tom díle jsem mluvil japonsky. Je to neuvěřitelné, ale i po tolika letech jsem tu japonštinu nezapomněl! (smích) Pod televizí si navíc hrála moje devítiměsíční dcerka Amálka. Zkoušel jsem se ji marně přesvědčit, že ten malý chlapec v té televizi jsem já... (smích)

Poznávají vás lidé na ulici ještě dnes?

„Když jsem byl mladý kluk, tak hodně. Ale i teď se to občas stane. Zrovna před několika dny jsem byl v jedné restauraci. Servírka mně přinesla jídelní lístek a pronesla: Zdravíme pana Oskara Blechu...“

Pamatujete si, kolik jste si za tu roli vydělal?

„Točilo se to osm měsíců. Za celé natáčení jsem dostal 6000 Kčs. (za tuto částku se v roce 1984 dala pořídit pro celou rodinu týdenní dovolená u Balatonu – pozn. redakce). Teď mi ročně chodí 350 Kč.“

Jak jste se vlastně k roli Oskara Blechy dostal?

„Asi ve 3. třídě kvůli přemíře mé aktivity nevěděli rodiče, co se mnou, tak mě přihlásili do dramatického kroužku. Zahrál jsem menší role v pohádkách, bakalářích, ve filmech až jednou jsem se na place potkal s panem Ottou Šimánkem. Padl jsem si s ním hodně do oka. Jednou mi zavolal, že pan Vorlíček chystá nějaký seriál pro děti, ať jdu na konkurs. Stejně tak na mě upozornil pana Vorlíčka. Když jsem přišel na casting, byla to rychlost. Vyzkoušeli si mě a ještě ten den jsem do ruky dostal scénář a pan režisér dodal: Oskar Blecha!“

Co na vaši tehdejší slávu říkali spolužáci?

„Tak bylo to samozřejmě moc příjemné. Jen jedna paní učitelka to ale nemohla nějak rozdýchat. Dokonce mi řekla, ať nepočítám, že dostanu nějaké doporučení na konzervatoř. Takže jsem asi v šesté třídě přestoupil na jinou školu. Tam to přivítání bylo docela divoké. Po tělocviku kolem mě udělali moji noví spolužáci kruh, proti mně se postavil jejich největší rváč a já jim musel dokázat, že mezi ně patřím... Přepral jsem ho a zapadl jsem do kolektivu.“

Ve škole jste během natáčení moc nepobyl. Projevilo se to na vašem vysvědčení?

„Létající Čestmír se natáčel zhruba od srpna do března. I když jsem byl většinu času mimo školu a měl individuální studijní plán, v pololetí jsem měl pět dvojek.“

Sbalil jste na Oskara Blechu nějakou holku?

„Občas jsem toho využil a fungovalo to. (smích) Musím ale říci, že s mojí manželkou to bylo naopak... Ta z toho, že chodí s »Oskarem« nebyla moc nadšená...“

V seriálu hrála spousta skvělých herců. Máte s nimi nějaký zážitek?

„Všichni byli hrozně moc milí. Nejvíce času jsem ale strávil s panem Menšíkem, který byl v té době už hodně nemocný. Hodně času trávil v maskérně, kde měl napíchané kapačky a injekce. Přesto byl ale příjemný za každých okolností. Já jsem měl tenkrát památník a všechny jsem si tam nechal podepsat. Pan Menšík mi tam nakreslil svou karikaturu s nápisem: Moravanovi Tondovi věnuje Moravan Vladimír Menšík. Také moje filmová maminka Iva Janžurová mně tam nakreslila svou karikaturu s věnováním: Svému nejmilejšímu filmovému synovi.“

Viděl jste se od té doby s někým?

„Několikrát jsem se viděl se svým filmovým tatínkem Petrem Nárožným, což je skvělý člověk. Asi před rokem jsem byl s manželkou na filmovém festivalu v Karlových Varech. Zahlédl jsem tam pana Vorlíčka, tak jsem k němu přišel a pozdravil ho. On se na mě podíval a řekl: Jééé, no ahoj! Okamžitě mě poznal, což mě mile překvapilo.“

V jedné scéně jste Vladimíra Menšíka vyhazoval z okna. Jak se ta scéna vůbec točila?

„Tato scéna se točila hodně dlouho. Za pana Menšíka tam byl kaskadér. Bylo to dělané trikovou kamerou. Potom to bylo střiženo od momentu, kdy on skočil z postele na zem, pod kobercem byla trampolína, on se od ní odrazil a v té chvíli jsem ho teprve chytal a vyhazoval z okna ven. Zkoordinovat skok, odraz bylo hodně těžké.“

A jak se točily scény, ve kterých jste létali?

„Na naše těla pod oblečení nám dali takovou lopatu a ocelovými drátky jsme byli přivázáni ke stropu. Vždycky než nás do toho narvali, trvalo to docela dlouho. Jednou, když už se to povedlo a já krásně visel, přehřála se kamera, a tak musela být pauza. Já říkám: Tak mě zatím sundejte. A pan režisér Vorlíček: Ne! Ty tam zůstaň. Kolem byli kaskadéři, kteří to celé zajišťovali, a ti si mě mezitím přehazovali z jedné strany na druhou.“

Čím to, že jste herectví nakonec pověsil na hřebík?

„Vystudoval jsem v Praze konzervatoř a získal angažmá v jednom zlínském divadle. Přímo v tom baráku jsem měl i garsonku. Krátce na to vzniklo přímo naproti mému bytu jedno rádio, kde jsem začal také působit. Představte si, že jsem to z mého bytu do divadla měl asi 10 metrů a do rádia 2,5 metru. A díky tomu, že v té budově byla i jídelna a bar, nemusel jsem vůbec vycházet ven, což bylo ubíjející... Jednou jsem si řekl: A dost! Udělám si pauzu! V té době v mém rodném Brně spoluvlastnil rádio Bolek Polívka, který mi tam nabídl místo. No, už tam působím patnáct let. Do toho moderuji společenské, kulturní i sportovní akce. Ta práce mě strašně baví. Ale samozřejmě, kdyby přišla nějaká nabídka do filmu, asi bych neodmítl.“

Díky kouzelným květinám byl Oskar geniálním dítětem.

„Kouzelné kytky by se hodily i dnes,“ říká se smíchem Tonda Kala.

Antonín Kala

● Narozen: 1972

● Rodina: Je ženatý, má devítiměsíční dceru Amálku

● Kariéra: 1991 - 1994 Městské divadlo Zlín

● Filmy a TV inscenace: Bakaláři, seriál Létající Čestmír, Ztracené hodinky (pohádka s Jiřím Krampolem), Tomáš a hvězdička, Konec Černého supa, Poslední návrat