Jan Palička (20): Máma věděla, že mám rakovinu, ale neřekla mi to!

Honza se se smrtelnou nemocí popral a nyní si opět začíná užívat normálního života a rozhodl se o svém boji se zákeřnou chorobou promluvit. „Chci, aby lidé, které potká to co mě, měli nějakou naději a věděli, že tahle diagnóza ještě není konec života,“ objasňuje Honza.

Všechno začalo v dubnu 2007. Honza přišel z koncertu, nečekaně se mu udělalo špatně a na toaletě omdlel. „Když přijela záchranka, první, co je napadlo, bylo, že jsem asi nalitej nebo pod drogama,“ vzpomíná Honza. V nemocnici lékaři zjistili, že ani jedno, ani druhé to nebylo a udělali mu řadu vyšetření. Nakonec objevili, že má nádor na štítné žláze. „Byl to šok. Hned mě napadlo, že umřu,“ dodává Honza. I když další zákroky nebyly nijak příjemné – píchali ho do krku, dvakrát operovali, podstoupil chemoterapii – nejhorší prý bylo srovnat se s nemocí psychicky.

Máma neměla sílu mi to říct

Měl deprese. Nic ho nebavilo, všechno ztratilo smysl. Napětí se projevilo v celé rodině. „Nejvíc mě naštvalo, že máma věděla, že mám rakovinu a hned mi to neřekla,“ vzpomíná Honza.

Strašné tajemství Honzova máma, kterou lékaři informovali jako první, držela dva dny. Byly to nejtěžší okamžiky jejího života. „Všiml si, že se mu vyhýbám, že chodím brečet, aby mě neviděl. Pak mě posadil jako u výslechu a řekl, řekni mi pravdu. Já mám rakovinu, viď? Vím, že jsem mu ty dva dny ubližovala, ale musela jsem se s tím sama vyrovnat. Bylo hrozný mu to přiznat,“ vypráví Honzova máma.

Honza si pak o své nemoci hodně přečetl, zkrátil si vlasy, které nosil až na ramena. Věděl, že ho chemoterapie o ně alespoň částečně připraví, a postavil se rakovině čelem. Dokonce odmítl doporučení lékařů, aby studia na rok odložil, i nabídku školy na individuální studium. „Vadilo mi, když se ke mně chovali jako k chudákovi. Měl jsem dost vlastní sebelítosti. Kamarádi a škola mi hodně pomohli,“ říká.

Studia během chemoterapie

Při chemoterapii byl tři týdny na zcela uzavřeném oddělení. Všechno, co si vzal s sebou, tam musel pak nechat. Přesto mu škola dala počítač. „Byl to pro mě jediný kontakt se světem a mohl jsem díky němu studovat. Dělal jsem i písemky z nemocnice,“ vzpomíná Honza. Když se dostal ze špitálu, nosili mu spolužáci úkoly. Mnohdy při učení pomáhal on jim. Později ho doprovázeli ze školy domů. „Vážím si toho, že mě v tom nenechali,“ říká Honza. Třetí ročník nakonec ukončil při řádném studiu jako vždy s vyznamenáním.

Letos na podzim začal po úspěšných přijímacích zkouškách studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze. „Chtěl bych být státní zástupce a věnovat se trestnímu právu,“ říká. Vrátil se zpět i ke své oblíbené muzice. Chodí na koncerty a opět vystupuje s kapelou, v níž hraje na baskytaru a na kontrabas. „Hrajeme klasický rock a rokenrol. Elvis Presley je moje modla už hodně let. Je to první interpret, kterého jsem začal poslouchat,“ dodává. Rekreačně si zahraje i golf a největší radost mu udělali lékaři, kteří mu dovolili poprvé od onemocnění jet v září do Itálie k moři. „Musel jsem se chránit před sluníčkem a jizvu mít stále zavázanou, přesto jsem si to ohromně užil. Moc mi to pomohlo psychicky,“ líčí nadšeně Honza.

Snad budu moct mít děti

I poslední kontrolní vyšetření dopadlo dobře. Jediné, co Honzovi rakovinu teď připomíná, je to, že si každé ráno musí vzít lék a jednou za čtvrt roku podstoupit krevní testy. Hlavu si z toho ale nedělá. „Nemůžu žít v depresi od kontroly ke kontrole. To bych se daleko nedostal,“ říká Honza. Lékaři mu dokonce nechali naději, že jednou bude moct mít i děti. Láska však v jeho plánech prý zatím není. „Slečnu teď nemám, ale kamarádek mám spoustu. Nechtěl jsem svými problémy zatěžovat ještě někoho. Sám jsem těžko chápal, co se se mnou děje, a zatahovat do toho někoho dalšího, by bylo dost ulítlý,“ vysvětluje Honza.