Petr Švec: Kvůli rakovině jsem přišel o rodinu
Rakovina vzala Petru Švecovi (57) ze středočeských Sedlčan všechno. „Jen ne radost ze života a chuť žít,“ jak říká. Přitom je jedním z mnoha Čechů, které se zhoubná nemoc rozhodla položit na lopatky ne jen jednou, ale hned dvakrát. Pokaždé šlo o jiný typ karcinomu. Nejprve slinné žlázy a poté plic.
Do života mu vážná nemoc vstoupila v roce 1990. „Když jsem dlouho nejedl, tak se mi na krku pod čelistí dělala velká uzlina. V nemocnici zjistili, že jde o nádor slinné žlázy,“ vypráví Petr. Ihned následovala operace a vzápětí po ní druhá. „Potom mě ještě na Bulovce ozařovali, tím mě vyléčili,“ říká o svém prvním boji Petr.
Rakovinu ozařování sice vyléčilo, způsobilo však jiné problémy. „Nejprve mi zjistili leukopenii, což je nízký počet bílých krvinek způsobený právě zářením. A za dva roky jsem přišel o dvanáct zubů. Po dalších dvou letech mi zjistili myastenii, která se projevuje svalovou slabostí. Zničehonic mi třeba spadne oční víčko,“ popisuje. Zdravotní komplikace však nebyly jediným, co Petra sráželo na kolena. „Kvůli nemoci jsem přišel o rodinu. Rozpadla se mi. Ženě se nelíbilo, že jsem nemocný, a odstěhovala se i se synem pryč. Tomu je nyní už 22 let, bydlí na Šumavě a poslední roky se stýkáme. Jsem za to moc rád. Nemoc si člověk neplánuje...“ líčí s dojetím v hlase Petr.
Další »ťafku« dostal od nemoci RAKOVINA v roce 1995. Při preventivní prohlídce se lékařce nezdálo, jak dýchá. „Pro jistotu mě poslala na rentgen, a tam prokázali nádor plic. Operoval mě profesor Pafko na stejné klinice jako exprezidenta Václava Havla. Rozřezali mi žebra a nádor vyoperovali. Potom následovala chemoterapie a biologická léčba,“ říká Petr, který pracoval jako instalatér a vodohospodář. Nyní je v invalidním důchodu.
Nad vodou ho drží kamarádi, příroda a rybaření... „Okolí bylo z mých nemocí vyplašené. Sám se je snažím moc nepřipouštět a spíš si z nich dělat legraci. Říkám si, že mnoho lidí je na tom ještě mnohem hůř. Věřím, že to dobře dopadne, a zatím to vypadá dobře,“ popisuje Petr.
Kromě lékařů však nedá dopustit ani na léčitele. „Zpočátku jsem byl jejich odpůrce. Máme ale kamarádku, která se léčitelstvím zabývá a pomáhá to. Když jsem byl po operaci, zavolal jsem jí a do dvou hodin mi bylo dobře. Určitě bych ale nepřestal k doktorům chodit,“ říká Petr a dodává radu všem, kterým lékaři sdělí smutnou diagnózu: „Neuzavírejte se do sebe, co nejvíce se scházejte se svými blízkými a kamarády. Věnujte se koníčkům. Dokážete tak líp zapomenout na své problémy.“
