Otec ochrnutého závodníka: Pomoc hledáme i v zahraničí
5:00 – Když si sjednáte rozhovor s mužem, jehož 16letý syn před týdnem ošklivě boural a zůstává ochrnutý v nemocnici, čekáte hromádku neštěstí. Jiří Šembera (41), otec motocyklového závodníka Lukáše, však na schůzku přikvačí pěkně zčerstva. Vyrovnaný. Zdánlivě nezatížený, pln optimismu. „To proto, že jedu od Lukáše z nemocnice. On to z nás nese snad nejlíp, úplně nás nabíjí,“ vysvětluje. „Ale večer to na mě zase padne. To víte, že už jsem něco vyplakal...,“ přiznává. A během hodinového povídání plamínky v jeho očích opravdu zhasínají. V hlubokých tmavomodrých studnách se zračí nezměrný smutek. Pochyby. Únava.
..
Pane Šembero, honem řekněte, že nesete ze špitálu lepší zprávy!
„Tou nejlepší zprávou je to, že Lukáš vše nese dobře. Byť ví, o co jde, tak bojuje a je přesvědčen, že se na ty nohy znovu postaví.“
Doktoři vám dávají deset procent naděje na úplné uzdravení.
„To je přece krásné číslo! Navíc lékaři vždy podstřelují. Jejich desítku považujeme za dvacítku.“
Na čem ten optimismus stavíte?
„Věříme Lukášově vůli. A taky vědě. Už teď umí s kmenovými buňkami leccos a nás netlačí čas. Když Lukáše uzdraví za pět let, pořád bude mít život před sebou.“
Hledáte pomoc i v zahraničí?
„Už na tři strany jsme poslali jeho dokumentaci s žádostí o konzultaci. V Brně má špičkovou péči, ale přece jen – víc hlav, víc ví. Třeba někdo tam venku má ještě lepší prostředky nebo metody...“
Vy jste syna k motorkám přivedl a podporoval ho. Vyčítáte si to?
(dlouze přemýšlí) „To je těžký... To víte, že výčitky přicházejí. Hlavně večer. Anebo v noci, kdy člověk chce spát, a nemůže... Ale v naší rodině hodně věříme na osud. Ten si řekne o své a je jedno, zda člověk závodí na motorce, anebo dělá něco jiného.“
Zvláštní přístup...
„Já mám k němu důvod. Víte, s bratrem jsme byli jako oheň a voda. Já žil na hraně, pro adrenalin, na motorce nebo při potápění jsem si tu ruku se zubatou párkrát podával. A bratr? Nekuřák, abstinent, vegetarián. A já su tady dál, zatímco on umřel v třiatřiceti na rakovinu. Nezařídil to snad osud?“
Jak vše nese vaše žena Jiřina? Ta vás neviní?
„Zatím ne. Ví, že by mi tím moc nepomohla. Její úplně první věta ale zněla: A všechny motorky jdou z baráku! Okamžitě! Ani skútr tady nezůstane! Už ale slevila a řekla, že si máme dělat, co chceme.“
Kývne paní i na Lukášův návrat, ve který on věří?
„To doufám! Má další teorie totiž zní, že na každého by měla smrt sáhnout jenom jednou. Pak už by ho měla nechat plavat až do konce jeho dlouhých dní...“
Vaše manželka také kdysi prohlásila, že nejmladší Honzík na motorku sedne jen přes její mrtvolu!
„A brání ho dobře. Určitě ho k tomu nevedeme. Je mu pět a nemá motorku! Ti starší jezdili od tří čtyř let.“
Vy jste do motorek hodně investoval. Uměl byste vyčíslit kolik?
„Moře času. A desítky milionů.“
Prý jste dokonce kvůli synům prodal své porsche...
„Devětsetjedenáctku kabrio... Žena už taky nejezdí X-pětkou (terénní BMW – pozn. red.), ale fabií. Celá rodina obětovala všechno, pomáhali dědové, babičky. Plahočili jsme se za snem, sedm měsíců z roku jsme žili v obytňáku na cestách. A když jsme už byli blízko a viděli světlo na konci toho tunelu, přijde tohle...“ (nešťastně)
Vydělává vaše firma dost, abyste mohl financovat i synovu léčbu?
„No, to je trochu problém. Když jsme před touto sezonou kvůli krizi ztratili některé domluvené sponzory, tak jsem se dokonce zadlužil, jen aby Lukáš to mistrovství světa jel. Každá situace se ale dá řešit. Obětuju cokoli. Třeba vlastní život.“
Viděl jste v Lukášovi potenciál pro velkou kariéru?
„Jistě. Kdybych ho neviděl, rozhodně bych do toho nevložil tolik času a prostředků.“
Ještě zpět k té osudné nehodě. Viděl jste ten pád?
„Stál jsem přímo u toho.“
Tušil jste, že by se Lukáš mohl tak zle zranit?
„Vůbec. Viděl jsem už několik jeho daleko horších pádů. V daleko vyšších rychlostech. Když jsem se k němu sklonil a řekl mi, že necítí nohy, nechtěl jsem mu to věřit. Až v nemocnici, nad těmi snímky mi to secvaklo naplno. Když ho pak brali na sál a mně řekli, že tam jsem dál zbytečnej, jel jsem se domů ožrat.“
To se dá pochopit. Asi jste nezamhouřil oka.
„Od té doby jsem víceméně nespal ani jednou! Vzbudí mě každý šelest. Normálně si mobil k posteli neberu, teď ho tam mám pořád. Čekám, že třeba vprostřed noci kluk zavolá, že hejbe palcem... Psychicky jsem strašně vyčerpanej. Nejsu schopen pracovat. Přijdu do práce, tam čučím do počítače a pak jdu zase dom...“
Určitě jste si tu situaci tisíckrát promítl před očima. Proč došlo k rozdrcení obratlů?
„Nebýt toho obrubníku tam, tak se vůbec nic nestalo. Ani zlomenou ruku by neměl. Nebýt tam ten obrubník...“
V čem sehrál obrubník roli?
„Doslova se mu zakousl do helmy. Hlava se tak zastavila, zatímco tělo se setrvačností pohybovalo dál. Doktor říkal, že to je tříštivě šroubovitá zlomenina. Kdybyste viděli ten snímek – ty dva obratle fakt zmizely v sobě! (šroubuje ruce do sebe) Aspoň, že to není krční páteř, to by nehýbal ani rukama! Takhle aspoň může na internet, telefonovat... To mu pomáhá.“
Necháváte to nevyřčené, ale jistě máte na organizátory vztek. Už jste se rozhodl, zda půjdete do soudní pře?
„To rozhodli oni. Ani náznak omluvy, esemeska, nic. A to jejich prohlášení! To mě doslova zvedlo ze židle! Jistě, Lukáš udělal chybu, to nikdo nepopírá. Ale aby to hodili jen na něj? Aby z něj dělali blbce, že spadl, i když neměl kam hnát?! Smůla, hochu?! Tak to sorry, ale takhle ne...(výhrůžně) Takže to vyřeší právníci...“
