Kde život začíná a kde končí: Jak to vidí lidé, jejichž povoláním je být při tom? Tereza, sestřička v mosteckém hospicu

Tereza, sestřička v mosteckém hospicu: Pacienti vám velice často přirostou k srdci a... Loučení je vždy hodně těžké

Zatímco v porodnici život začíná, v hospicu většinou končí. Leckdy je však práce zdravotních sestřiček obou zařízení v mnohém podobná. Ani v hospicu v severočeském Mostu se někteří z pacientů bez krmení a výměny plen neobejdou a lidé jsou zde odkázáni na všestrannou péči a důstojné zacházení. Na rozdíl od nemocnic tu radost z vyléčených pacientů zdravotnický personál sice neprožívá, zato bezmocným lidem poslední chvilky značně ulehčí. „Snažíme se, aby nebyli smutní a aby tu bylo hezky, veselo a barevno,“ říká vrchní sestra Zdeňka Malíková.

Práci bych neměnila

Mostecký hospic, pro nezasvěcené zdravotnické zařízení pro nevyléčitelně nemocné, působí na první pohled jako příjemný hotel nebo penzion. Interiér je čistý, barevný a náhodný návštěvník by stěží poznal, že jde o zdravotnické zařízení. Hospic je v provozu přes dva roky a od samého začátku je jeho součástí i mladá a svobodná sestřička Tereza (23). Věděla do čeho jde a že ji rozhodně nečeká nic veselého. „Ze začátku to bylo psychicky dost náročně, ale teď už to beru takové, jaké to je. Jsem ráda, že mohu lidem pomáhat v jejich posledních dnech. Proto to také neberu jako marnost. Práce mě uspokojuje, jsem tu ráda a za práci v nemocnici bych neměnila. Snažím se dopřát pacientům to nejlepší,“ říká usměvavá sestřička. Právě úsměvy tu personál nešetří. Pacienti bydlí na pokojích samostatně a společně s nimi tu mohou trávit neomezenou dobu i jejich partneři a příbuzní. K tomu jsou k dispozici přistýlky. Například jeden muž s rakovinou plic měl u sebe manželku po celou dobu pobytu a na jeho psychiku to mělo blahodárný vliv. Aby pobyt pacientů byl co nejpříjemnější, mohou mít u sebe i své čtyřnohé mazlíčky, psy i kočky. Osud sem přivádí nemocné různých profesí a bez rozdílu věku. Od ředitele podniku po sportovce a bezdomovce. „Kromě starých lidí jsme tu měli i pacienty po třicítce, například jednoho kulturistu. Většinou se jedná o lidi onkologicky nemocné, a délka pobytu je různá. Od několika dní po měsíce, někdy i déle. Mnozí vám přirostou k srdci, o to těžší je pak i loučení,“ komentuje svou každodenní práci sestřička Tereza. Otázku »proč zrovna já?« slýchává často, odpověď na ni však nezná.

Rychlé rozloučení

Přátelský vztah vzniká i mezi pacienty. „Byla tu skupinka lidí, kteří úderem třetí hodiny rádi poseděli venku při kafíčku a cigárku. Jedna chodící paní se pak časem zhoršila, ulehla a za několik dní umřela. Jiná pacientka z té skupinky to tenkrát komentovala slovy: ̦Tak další z nás už odešla, za chvíli půjdu já.‘ I když byla do té doby veselá a jezdila na vozíku ven, najednou na život rezignovala, vzdala to… Jiní lidé se zase rozloučí a přestanou komunikovat,“ říká Tereza. Zajímavý je i případ ženy, která v posledních chvílích svého života čekala na svou rodinu, aby se mohla rozloučit. Přijel syn, který bydlí poblíž Prahy, i příbuzní z Kanady. Když je měla konečně všechny pohromadě, během čtvrt hodiny zemřela.

I v hospicu může být veselo

Někteří pacienti s osudem bojují, jiní rezignují. Příkladem silné vůle je bývalá zdravotní sestřička, paní Jiřina (71), která je po operaci tlustého střeva, má cukrovku a navíc je již od léta upoutána na lůžko. „Někdy v červnu se mi po ránu podlomila noha, až jsem upadla. Dcera mě odvezla do nemocnice a vyšetření odhalilo nezhoubný nádor v noze. Pan doktor mi oznámil, že už běhat nebudu a doporučil mi nějaké sociální zařízení, kde se o mě postarají. Jsem odkázaná na vozík. Během týdne jsem se ocitla zde, a jsem moc spokojená. Je to tu výborné, lékaři a sestry pro mě udělají vše i bez požádání,“ říká paní Jiřina. Denně se snaží nohy cvičit a udělat pár kroků, aby jí úplně neztuhly. Nejdříve s pomocí sestřiček, potom sama za vozíkem a v současné době už prý obejde dvakrát chodbu.

V mosteckém hospicu se snaží pro pacienty vymýšlet i různé aktivity. V místní kapli například vyrábějí barevné hedvábné šátky, svíčky a na Velikonoce velikonoční ozdoby. Pacientům tu také zpívají děti ze škol a na Vánoce pro ně pořádají koncerty. Od května do konce září opékají pacienti i s rodinnými příslušníky alespoň jednou v týdnu buřty. To je vyvezou i s postelemi, nebo v křeslech ven k ohýnku, aby alespoň na chvíli zapomněli na svůj nelehký osud. Personál se zkrátka snaží ulehčit lidem konec té poslední cesty životem. „Jsme tu taková velká rodina, která drží při sobě,“ říká za ostatní zaměstnance mosteckého hospicu sestra Tereza. Co dodat: Před takovou rodinou náleží jen smeknout.