Muži z rodu Hainzů jsou... Dynastie strážců Staroměstského orloje
Staroměstský orloj odměřuje v Praze čas již šest století. Za tu dobu se ve staré věži vystřídalo mnoho orlojníků, včetně nejznámějšího mistra Hanuše. Ten současný se jmenuje Otakar Zámečník (60) a je zaměstnancem slavné hodinářské rodiny Hainzů, která se o orloj stará již od roku 1865.
Už skoro 150 let opatrují český klenot
Z otce na syna dědili hodinářští mistři nejen vzácný stroj, ale i jméno Ludvík. Jen ten poslední a v pořadí pátý, Ludvík Hainz (60), je vystudovaný ekonom. Rodinná tradice byla v jeho případě násilně přerušena komunisty po roce 1948.
V roce 1410 vyrobil orloj Mikoláš z Kadaně a samotné výpočty vypracoval rektor UK a představený Mistra Jana Husa, profesor Jan Šindel. Rekonstrukcí a oprav unikátního stroje proběhlo v průběhu šesti století několik a orloji dokonce hrozil úplný zánik. Orlojníci měli většinou výsadní postavení, například Jan Táborský, který se o chod orloje staral v šestnáctém století, dostal od obce byt a doživotní penzi ve výši 20 kop českých grošů. Jeho předchůdce Jan Steinmeissel se pro změnu odpovědnosti zalekl a hned druhý den po uvedení do funkce orlojníka klíče vrátil. Úplné odstranění orloje hrozilo například v 18. století, ale naštěstí byl stroj v roce 1787 znovu opraven a zprovozněn mistrem Janem Kleinem.
Ludvík Hainz I. (1813 – 1873)
Zachránil orloj před zkázou
V roce 1824 se stroj opět zastavil a další oprava byla dokončena až v roce 1865. Budoucnost Staroměstského orloje visela doslova na vlásku, dokonce hrozilo, že půjde do šrotu. Nakonec tehdejší primátor Bělský rozhodl, že bude historický stroj opraven. Ludvík Hainz, městský radní a zakladatel hodinářské firmy, loboval ve prospěch jeho opravy. Nakonec se jí osobně zúčastnil, a započal tak i rodovou tradici (firma byla založena v roce 1836). Slavnostně byl Staroměstský orloj spuštěn poslední den roku 1865.
Ludvík Hainz II. (1842 – 1893)
Rozebral a složil celý stroj
V listopadu roku 1880 byl orloj pro změnu zastaven kvůli opravě věže radnice. Ludvík Hainz (syn) hodinový stroj i s apoštoly rozebral a odstranil. O půlnoci 31. prosince 1882 byl po opravě věže a opětném sestavení orloj znovu spuštěn.
Ludvík Hainz III. (1878 – 1958)
Řídil složité opravy
Skoro po třiceti letech začaly zase poruchy a 3. října 1911 městská rada rozhodla o neprodlené opravě orloje. Ten byl po rozebrání a postavení stroje o půlnoci 31. prosince 1911 Ludvíkem Hainzem (vnukem) znovu spuštěn.
Ludvík Hainz IV. (1908 – 2001)
Opravoval válkou zničený orloj
Další z generace pěti Ludvíků Hainzů se podílel na opravě orloje po přímém zásahu Staroměstské radnice tankovým granátem v květnu roku 1945. Po následném požáru byl stroj značně poškozen a některé součástky se musely vyrobit znovu. I tak je sedmdesát pět procent součástek a ozubených kol včetně ocelových nosníků původních a ručně vyrobených zručnými středověkými kováři v roce 1410. Pravnuk zakladatele hodinářské firmy skončil po roce 1948 jako »vykořisťovatel« na sedm let ve vězení a firma byla znárodněna.
Ludvík Hainz V. (1947)
Stará se o orloj dodnes
Poslední a v pořadí pátý Ludvík Hainz (60) se kvůli poúnorovému vývoji v roce 1948 jako jediný ze slavného rodu hodinářskému řemeslu nevyučil, ale k rodinné tradici se po sametové revoluci přesto vrátil. Mezi jeho zaměstnance patří zkušený orlojník Otakar Zámečník (60), který převzal vědomosti o vzácném stroji zase od svého učitele a předchůdce Josefa Valáška. „Pan Valášek se učil ještě u mého táty. Je to poslední žijící člověk u nás, který má ve výučním listě zapsanou profesi věžní hodinář,“ vysvětluje Ludvík Hainz. A co by se stalo, kdyby současný orlojník například náhle zemřel? „Pan Zámečník vychovává také svého nástupce a jsou i jiní zaměstnanci, kteří stroj znají. Kromě toho byla provedena kompletní technická dokumentace orloje, včetně digitální podoby, která předtím vůbec neexistovala. Podle ní by dnes bylo možné postavit celý orloj nový,“ dodává Ludvík Hainz, jehož firma se stará zhruba o osmdesát věžních strojů v Praze (včetně chrámu sv. Víta) a dalších v celé republice.
