Malý Filípek (2): Žiju s mámou v kriminálu! Okrádala lidi…
Není to tak dávno, co oslavil teprve druhé narozeniny. Víc než půlku svého života přitom žije za vysokou zdí vězení. Hraje si nedaleko plotu s ostnatým drátem, okna pokoje, kde má svoji postýlku, jsou zamřížovaná.
Malý Filip ale není žádný zločinec, za zdmi vězení žije jen proto, že mimo zákon se dostala jeho maminka…
Vězeňkyně chtějí mít u sebe děti
Ročně je v České republice odsouzeno přibližně 850 žen. Velká část z nich má děti. O některé se po čas výkonu trestu postará otec nebo příbuzní, v horším případě skončí ratolesti v kojeneckých ústavech nebo dětských domovech. Jenom hrstka dětí dostane možnost strávit toto období se svojí matkou. Jsou sice po tu dobu za mřížemi a pod dohledem strážných, ale jsou po boku toho, koho milují. Není to ale tak dávno, co tahle praxe u nás možná nebyla, ještě relativně nedávno nastával v případě odsouzených žen velký problém s těhotnými a čerstvými matkami. Tento problém byl vyřešen za velikého přispění současné ředitelky ženské věznice ve Světlé nad Sázavou plk. Mgr. Kamily Meclové. Ta před více jak devíti lety začala prosazovat myšlenku zvláštního oddělení, ve kterém mohou být matky společně se svými dětmi. A téhle šance se rozhodla využít i šestatřicetiletá Monika, maminka Filípka.
Jsem vězeňkyně, ale také matka!
Už v době, kdy jí soud vyměřil dvou a půlletý trest za hospodářskou trestnou činnost, věděla Monika o možnosti odpykat si trest ve společnosti svého syna. „Poté, co mě odsoudili, jsem požádala, abych byla umístěna do Světlé nad Sázavou. Věděla jsem, že tam s sebou můžu mít Filípka a starat se o něj. I když jsem dělala věci, které mě dostaly do vězení, nikdy jsem nepřestala být matkou,“ říká Monika. Před umístěním na specializované oddělení věznice musela Monika doložit, zda splňuje podmínky přijetí, které jsou pro všechny matky stejné. Matka musí být ochotna a schopna plnit všechny funkce spojené s péčí o dítě. Výkon uloženého trestu odnětí svobody musí zpravidla skončit dříve, než dítě dosáhne věku tří let. „Já jsem všechny podmínky splňovala. Dokonce jsem ještě dostala odklad, než bude Filípkovi jeden rok, a pak jsem nastoupila. Ono to totiž dřív, než byl malému rok, nešlo,“ vysvětluje Monika, která má v současnosti rok a čtyři měsíce, tedy více než polovinu uloženého trestu, za sebou.
Nelituji, že jsem sem Filípka vzala
Že si syna vzala do vězení s sebou, si Monika i dnes velice pochvaluje. „Pro malého a i ostatní děti to tu je jako ve školce, koukají se na televizi, mají tu spoustu hraček, chodí si hrát na zahradu, kde mají houpačky, prolézačky a v létě i bazének, kde se můžou cachtat. I když je všechno za vysokým plotem a mřížemi, je to pořád lepší než v kojeňáku nebo dětském domově. Podle mého Filípkovi stejně nedochází, že je něco jinak. Je tu od jednoho roku a nic jiného nezná. Aby, až vyjdeme ven, nebyl on a i další děti ze všeho vykulený, chodíme pravidelně s dětmi na vycházky do města nebo jezdíme na výlety. Tam se seznamují se vším, co v civilním životě budou potkávat denně,“ prozrazuje Monika a její slova v podstatě jen dokládají, že cíl zakladatelky oddělení věznice pro matky s dětmi se podařilo naplnit. Hlavním úkolem tohoto oddělení totiž nemají být restrikce a oddělení od společnosti, ale dopřát dítěti relativně zdravý psychický vývoj po boku jeho matky. Z toho také plynou povinnosti odsouzených na tomto oddělení. Jejich základní povinností je totiž péče o dítě a vše s tím spojené.
Každý den je to stejné
„Největší rozdíl proti svobodě je, že jsme tu zavřené a nemůžeme jít kdy a kam chceme. Tím pádem máme taky dost času přemýšlet o tom, co nás sem dostalo a jak dál žít, aby se to neopakovalo. Jinak je to tu jako doma. Jsou tu koberce, na pokoji je vždy jenom matka se svými dětmi. Můžeme ven, sice s omezeními, ale přece. Máme normální povlečení a civilní oblečení. Devadesát procent času, kdy jsme vzhůru, se staráme o děti. Ráno je musíme obléct a dojít jim udělat snídani. My totiž nejíme s ostatními. Jsou tu rozdělené služby a podle nich se ve vaření střídáme. Někdy si jdeme hrát ven, to když je hezky, pak následuje oběd a polední klid. To děti většinou usnou a my jdeme prát, žehlit, uklidit po těch raubířích a vůbec obstarat vše kolem nich. Odpoledne s nimi malujeme nebo se učíme. Prostě jako ve školce. Pak je večeře, večerníček a děti jdou spát. Potom máme konečně chvíli klidu, někdo si čte, jiný kouká na televizi. A takhle to je každý den,“ říká Monika. Mohlo by se zdát, že při takovýchto podmínkách bude toto oddělení praskat ve švech, opak je však pravdou. Kapacita oddělení, která je stanovena na počet patnácti matek a dvaceti dětí, byla za dobu působení stoprocentně naplněna pouze jednou. Většina odsouzených žen totiž raději volí odsezení si trestu v normální věznici, kde se starají pouze o sebe a nic jiného.
Kam pak půjdeme? Nevím…
Monice a jejímu dvouletému synovi Filípkovi zbývá do konce pobytu za vysokou zdí s ostnatými dráty ještě jeden dlouhý rok. „Toho dne, kdy projdu tou branou ven a už naposledy uslyším zaklapnutí zámku, zaplať pánbůh za mými zády, se již nemůžu dočkat. Sice se nemáme v tuhle chvíli kam vrátit, ale to není tak hrozné. Ještě před koncem trestu budu rozesílat životopisy kvůli práci a obesílat různé organizace, které v takových situacích pomáhají podobně poznamenaným ženám. Ale tu radost, že budeme moci s Filípkem cestovat, podívat se, kam budeme chtít, a klidně si organizovat den po svém, si nenecháme ničím zkazit,“ tvrdí pevným hlasem Monika.
