TEMNÁ HISTORIE: Utajený koncentrační tábor v Česku! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

TEMNÁ HISTORIE: Utajený koncentrační tábor v Česku!

Lágr v Hradištku vypadal zdálky jako ubikace pro stavební dělníky, ale uvnitř panoval přísný a krutý režim.
Lágr v Hradištku vypadal zdálky jako ubikace pro stavební dělníky, ale uvnitř panoval přísný a krutý režim. (Foto Aha! – Tomáš Lamberský, David Malík, archiv obce Hradištko, ara)

Praha má nádherné okolí a kraj kolem Vltavské kaskády patří k perlám české země. V něm pak soutok Sázavy s Vltavou a trampské osady na samý vrchol. Askalona, Utah, Ztracenka… Srdce českého trampingu, kde romantika tryská proudem. Zlatonosná Kocába, Luka pod Medníkem, Kamenný Přívoz, Davle, Pikovice… Co jméno, to pojem.

My nadšení »pěšochodci« tu máme prochozen každý kilometr značených cest a i hodně neznačených. Za každým smrkem slyšíme ozvěnu dávných písní, cítíme kouř táborových ohňů, obdivujeme  –  nebuďme skromní  –  světově unikátní »architekturu« srubů a chatiček, které chtějí vyhrát v soutěži o »nejšílenější« místo, na němž stojí, a k nimž se mnohdy dá dostat jen loďkou či pořádnou štrekou ve skále. Divoký západ jak vyšitý!

Z té atmosféry zašlých časů, z toho prazvláštního obdivu k zálesákům z druhého konce světa, ještě hodně zůstalo, i když čas nečeká a antény na střechách a stříškách »kazí« dojem stejně jako auta »schovaná za bukem«. Ale kdo by v tomto požehnaném kraji tušil, co se v lesích, na pastvinách a mezi zdejšími vesnicemi a vesničkami skrývá za ponuré tajemství…
Hradištko leží na kopci nad Štěchovickou přehradou, vltavsko-sázavským soutokem a Pikovicemi s jejich slavnými potlachy, tak trochu mimo ty největší zdejší trháky.

Na mapě zjistíte, že obcí a jejím okolím vede naučná stezka. Řeknete si, co na tom, chodit po vesnici a do přírody jen nakouknout. Její jméno Vystěhované Hradištko však napoví, že nepůjde o »obyčejnou« turistiku. Mnozí z nás vědí, že tu měli esesáci za války cvičiště, míru 75 let staré tragédie však tuší málokdo. Naše putování začíná u hradištského zámku…

Kouzlo stezky
To spočívá nejen v kvalitních historických textech, ale i v odkazech, kam se máte na tom kterém místě rozhlédnout. Texty, jež gradují, prostupují emoce, kterým se ubráníte o to obtížněji, že se často nacházíte »v centru dění«. Stezku je tudíž nutno absolvovat od jedničky do desítky, nikoli opačně. I když měří 8,5 km, za obvyklé dvě hodiny ji určitě neprojdete. A není to okruh –  od hradištského zámku dojdete k mostu Edvarda Beneše u Štěchovic. Schůdné celoročně, fyzicky nenáročné. Držte se klasické žluté značky. Cestou transportu smrti

Zastavení 1.
Skliďte 
nám úrodu 
a vypadněte
Záměr zřídit cvičiště pro elitní jednotky s sebou nesl i vyhnání zdejšího českého obyvatelstva z domovů. Bylo rozděleno do pěti etap. „První vyhláška byla vydána 14. března 1942 a nařizovala vystěhování osmi obcí a jejich osad v neveklovském okresu. Vyhláška z 16. června 1942 rozšířila evakuované území až k břehům Vltavy a Sázavy a zahrnovala i obec Hradištko.

Obyvatelé se museli vystěhovat do 15. září 1942. Jejich domovy, kde žili po několik generací, se staly majetkem Velkoněmecké říše,“ píše se na první z deseti informačních tabulí, které jsou doplněny dobovými fotografiemi i faksimilemi vyhlášek. Jako první museli odejít rekreanti, kteří zde neměli trvalé bydliště, dále penzisté a nakonec zemědělci, kteří byli povinni dokončit žňové práce.

Zastavení 2.
Vstup zakázán
Zřízená ženijní škola využívala území od soutoku Vltavy a Sázavy až k Teletínu a Kamennému Přívozu. Vily obsadili důstojníci. Na mostech ve Štěchovicích a Pikovicích byly závory. Nepovolaným vstup zakázán.

Zastavení 3.
Muničák do povětří
Zdejší okolí nabízelo pro výcvik ženistů ideální přírodní podmínky – rozsáhlé lesy, pole, hluboké rokle či vodní plochy. Bylo vybudováno i muniční skladiště, které bylo před koncem války vyhozeno do povětří.

Zastavení 4.
To je tedy síla!
Na podzim 1942 tu byl postaven pracovně-výchovný tábor pro totálně nasazené Čechy v Německu obviněné ze sabotáže. O rok později byl změněn na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Byli zde především Francouzi, Poláci, Rusové a Španělé. Dva dřevěné baráky obývalo na pět set vězňů. Stály zde i další dřevěné budovy. Tábor byl obehnán dvojím plotem s několika řadami ostnatých drátů.

V každém rohu stála strážní věž. Samosprávu měli na starost němečtí kriminálníci, tzv. kápové, kteří v krutosti předčili i vojáky SS. „Podmínky byly otřesné. Strava sestávala z kávy podobající se břečce a bochníku chleba, který se rozděloval mezi čtyři vězně a musel vystačit na celý den. Na umytí museli čekat ve frontě před káděmi s vodou, která těžko vystačila pro všechny. Kromě hladu a zimy byli neustále obtěžováni blechami a vešmi,“ píše se na tabuli č. 4. Pracovali na stavbách, v kamenolomu, v Měchenicích na nádraží vykládali vagony nebo kopali protitankový příkop na Třebsíně. U silnice si lze všimnout betonových základů po věžích. Upoutá památníček s nápisem ve francouzštině.

Zastavení 5.
Láska mezi kapkami hrůzy
Mezi střípky smutných osudů vyčnívá příběh platonické lásky mezi 15letou Marcelou z Měchenic a 18letým Francouzem Théem. Ona pracovala na nádraží, kam každý den přijížděla skupina vězňů. Protože mluvila dobře německy, vyjednala povolení, aby místní mohli vězňům nosit jídlo. Sblížila se s Théem, pro kterého připravila skromnou oslavu jeho narozenin. „On jí napsal milostný dopis, ve kterém plánoval, že se po válce vezmou. Při transportu na konci dubna 1945 mu na cestu upekla borůvkový koláč. Znovu se setkali až v roce 1966 a jejich přátelství trvá dodnes,“ píše se v textu sepsaném v roce 2012.

Zastavení 6.
S masakrem v zádech
Skupina stovky vězňů, převážně Francouzů, se 9. dubna, tedy přesně před 72 lety, vydává jako každé ráno do Třebsína kopat protitankový příkop. Cestou junkeři zezadu nabíjejí zbraně. „Mám hlavu přilepenou k silnici a neodvážím se ani hnout. Jsem stále naživu,“ popisuje francouzský vězeň Jean Ménez. „Na povel se rychle zvedáme. Ale ne všichni, pět těl z naší řady zůstává bezvládně ležet na zemi.“ Proč takové »výběrové« zabíjení? Nad tím zůstává rozum stát. Krvavý masakr se odehrál i druhý a třetí den. Zabito bylo přibližně padesát vězňů. Jdeme po lesní cestě, kudy kráčeli vězni nahoru k Třebsínu, šílený pocit…

Zastavení 7.
Velestatečný abbé
Mezi stovkami vězňů byl i farář Gabriel Gay. Když v roce 1943 došlo ve francouzském Nantua k hromadnému zatýkání za odboj, vzdal se dobrovolně Němcům, aby poskytl útěchu svým farníkům, a vydal se s nimi přes půlku Evropy. „Pokud můj ubohý život zastaví tyto masakry, nabízím ho,“ prohlásil abbé v dubnových dnech 1945. „Při třetím pochodu smrti, kdy mezi vězni vypukla při ranním nástupu panika, neboť každý chtěl zaujmout místo v popředí kolony, stoupl si mezi své krajany z Nantua na konec řady,“ čteme na tabuli č. 7. Cestou na Třebsín byl zastřelen...

Zastavení 8.
»Poklad« 
v rokli
Už Keltové tu rýžovali zlato. V rokli Dušno byl ale objeven jiný »poklad«. Zdejší štoly posloužily na konci války jako úkryt beden dovezených z Prahy, což vešlo ve známost v únoru 1946. Na Hradištko dorazili američtí tajní agenti s německým zajatcem, který je do Dušna dovedl. Odkryli a odminovali vstup do štoly a vyzvedli 32 dřevěných beden. Až po jejich odjezdu se o případ začala zajímat československá vláda a poslala americké straně oficiální protest.

Bedny byly vráceny počátkem března. Obsah tvořily dokumenty z archivu říšského protektora K. H. Franka, které následně posloužily jako důkazní materiál při jeho odsouzení k trestu smrti. O tom, zda Američané skutečně vrátili vše, se dodnes spekuluje. Stejně jako o tom, zda toho na území Hradištka není ukryto více. „Tyto úvahy vešly ve známost jako tzv. štěchovický poklad, o jehož nalezení se už pokoušela řada organizací i zapálených hledačů,“ píše se na informační tabuli. „Faktem je, že se postupem času stává více mýtem než skutečností.“

Zastavení 9.
Transport smrti
Koncentrační tábor v Hradištku byl vyklizen 26. dubna 1945 – 21 vězňů neschopných přesunu bylo zavražděno smrtícími injekcemi, ostatní se vydali pěšky do Měchenic, kde byli namačkáni v dobytčích vagonech. Zde čekali dva dny na transport z Vrchotových Janovic. Teprve třetí den se dal vlak do pohybu. Během nekonečné cesty byly k transportu připojovány vagony z dalších koncentráků: „Vysílení vězni hromadně umírali, na každé zastávce byly z vlaku vynášeny desítky těl. Teprve 8. května se vrata vagonů otevřela a vězni se ocitli na svobodě. Transport smrti osvobodili mezi Kaplicí a Velešínem v jižních Čechách čeští partyzáni.“

Zastavení 10.
Slavnost návratu
V Hradištku se 22. srpna 1945 konala slavnost Šťastného návratu. Lidé se začali vracet ihned po odchodu nacistů, přestože úřady návrat zakazovaly z bezpečnostních důvodů. Zbytky Němců v lesích, nevybuchlá munice, miny. Uvažovalo se i o zřízení rekreačního centra mládeže. Touze lidí vrátit se domů a začít zde znovu hospodařit se však nedalo zabránit. „Místní obyvatelé se už znovu vystěhovat nenechali,“ uzavírá stezka velký hradištský příběh.

Autorkou projektu je knihovnice obce Hradištko Lucie Hašková: Stezka je takové moje čtvrté dítě!

Jak a kdy se zrodil nápad vytvořit stezku Vystěhované Hradištko?
„Nápadu předcházela idea označit místo, kde stál za války koncentrační tábor, a to v roce 2010, kdy obec Hradištko slavila 700 let své existence.“

Co vás inspirovalo?
„Historie pomalu upadala v zapomnění. Zájem historiků i veřejnosti a jejich časté dotazy mě motivovaly k publikování článků o době vystěhování. Čtenáři se pak zajímali o to, kde přesně se všechno odehrávalo, a tak bylo nejjednodušší zájemce na ona místa dovést prostřednictvím naučné stezky.“

Co bylo nejsložitější?
„Nejsložitější bylo stihnout dokončit stezku do doby, než porodím. Na realizaci od získání grantu do jeho vyčerpání bylo pouze několik měsíců, které se kryly s mým těhotenstvím. Na konci srpna jsem porodila a v půli září otevírala stezku. Je takové moje čtvrté dítě.“

Co vám přineslo největší překvapení?
„Když jsme v roce 2010 na místě, kde stál koncentrační tábor, odhalili malý pomník, ozval se Jaromír Schütz. Byl zde v roce 1942 několik měsíců vězněn.“

Podíleli se na tvorbě stezky také samotní potomci francouzských vězňů?
„Spolupracoval s námi Michel Clisson, ředitel Asociace francouzských vězňů z KT Flossenbürg a jeho poboček. Jeho otec byl na Hradištku zavražděn esesmany v dubnu 1945. Napsal o stezce článek do časopisu, který asociace vydává. Tím se zvedl zájem potomků francouzských vězňů a díky jejich cestám na Hradištko se číslo 156 francouzských vězňů mění v konkrétní lidské osudy.“

Víte, alespoň odhadem, kolik lidí po této stezce již prošlo, nebo během jednoho roku projde?
„Stovky, tisíce... Bydlím v místě, kudy stezka prochází, a není dne, aby se u informační tabule někdo nezastavil.“

Jak velká investice to byla?
„Náklady se vyšplhaly ke 300 000 Kč. Dostali jsme dotaci od Středočeského kraje.“

Jakou stopu ve vás práce na projektu zanechala?
„Na jedné straně mi zůstává rozum stát nad tím, jakých krutostí je člověk schopen. Na druhé straně obdivuji všechny, kteří si zachovali lidskou důstojnost a snažili se pomoci těm, kteří trpěli. Cítím i hrdost na náš národ. Francouzi při svém vyprávění nikdy nezapomenou zmínit vděčnost za to, jak jim Češi pomáhali, projevovali solidaritu. A utváří to i můj žebříček hodnot. Nikdy mě neuslyšíte nadávat na dnešní poměry, jsem vděčná za dobu, ve které žijeme.“

Víte, že...
…naučná stezka byla otevřena 15. září 2012, tedy v 70. výročí dne, kdy zdejší Češi museli opustit své domovy?



Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.