Tomáš Graumann (85) z Brna: Jsem jedno z dětí Nicolase Wintona!

Samotný Graumann do Česka nedorazil, neboť se stará v Americe o vážně nemocnou manželku. Podělil se s námi však exkluzivně o vzpomínky.
Tomášův otec byl obuvník, ale jeho rodiče se brzy rozvedli. „Bylo mi pět, ale brzy nato si maminka vzala Julia Hochberga, který byl manažerem na zámku v nedalekých Těšanech, a tak jsme se přestěhovali za ním,“ uvádí pan Graumann. V tu dobu se už s biologickým otcem nestýkal.

Na Vánoce ovšem vždy přišel dárek, nové boty. Dopis nebo přáníčko ovšem na balíku nesmělo být. „Nepátral jsem po tom. V Těšanech jsme měli farmu s mnoha zvířaty a byli jsme obklopeni služebnictvem. Moje dětství bylo velmi šťastné a vypadalo to, že tomu tak bude napořád,“ vzpomíná Tomáš Graumann, který už česky takřka nemluví.

Přišel rok 1938 a s ním nastupující nacistická hrůza. Tomášova židovská rodina měla možnost před Hitlerovou diktaturou utéct, ale odmítla to s tím, že jejich domovem je Československo. To se jí nakonec stalo osudným. „Viděl jsem v ulicích násilí a matka mě často varovala, abych se nepřibližoval k nacistickým vojákům, kteří jezdili na motocyklech se sajdkárami a měli dřevěné palice. Jak jen mohli někoho uhodit, udělali to.“

Tatínek spáchal sebevraždu
První srpnový den 1939 Tomáše odvezla maminka s babičkou do Prahy. „Před cestou jsem chtěl ještě navštívit pravého otce, ale nepodařilo se mi ho najít. Až v listopadu 1941 jsem se dozvěděl, že skočil z Barrandovské skály a po několika dnech zemřel v nemocnici. Pamatuji si, jak jsem v Praze poslední noc před vycestováním nemohl dlouho rozrušením usnout. A když už se mi to podařilo, byl jsem probuzen s tím, že musíme na vlak na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že už tam čekalo hodně dětí. Držely se svých rodičů a plakaly. Ale já jsem často cestoval za příbuznými, takže na opuštění matky mi nepřipadalo nic divného.“ Domníval se prý, že jede za dobrodružstvím jen na pár měsíců. I když anglicky neuměl, těšil se. Cestoval se dvěma kufry naplněnými převážně oblečením a jídlem. „Většinu cesty vlakem jsem prospal.“

Kdo ho poslal do Anglie?
Tomáš Graumann dodnes neví, komu by měl poděkovat, že ho do posledního Wintonova vlaku dostal. Možná to byl evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna, který studoval v Edinburghu a jeho rodinu znal. Tomášův bratr Tony byl v době odjezdu nemocný a odcestovat z Československa měl hned následujícím vlakem 1. září 1939. V ten den však začala válka a další vlak už do Velké Británie nedojel. Tony, jejich rodiče, babička a další příbuzní zemřeli později v koncentračních táborech.

Tomáš Graumann našel nový domov ve Skotsku. „Z filmů jsem měl za to, že je to země kovbojů a indiánů. Jak jsem se jen mýlil. Školu jsem měl hned ve vedlejším domě, anglicky jsem uměl jen pozdravit, poprosit a poděkovat. Po roce už jsem jazyk ale ovládal natolik, že jsem mohl nastoupit na základní školu. Současně jsem náhradní rodině pomáhal s pracemi kolem domu, sbíral papír, plechovky a lahve k třídění. Hrál jsem si také s dětmi z vesnice, které mě přijaly do své party. Británie v tu dobu očekávala Hitlerův vpád. Farmáři natloukli do polí velké dřevěné kůly, aby nemohla přistávat německá letadla. Všechna světla musela být v noci ztlumena. Všude byly připravené protiletadlové kryty a na oknech přilepena pletiva, aby kousky skla nikoho nezranily.“

Rodina skončila v Sobiboru
Prvních několik týdnů dostával Tomáš dopisy od matky pravidelně. Postupem času přicházely jednořádkové zprávy už pouze z Červeného kříže, až nakonec přestala chodit v roce 1942 pošta úplně. „O tom, že rodina skončila v terezínském ghettu a poté ve vyhlazovacím táboře v polském Sobiboru, jsem se dozvěděl na školním táboře. Byl to šok. Po celou dobu trvání války jsem čekal, až bude Hitler pryč a všechno bude krásné tak jako dřív.“
 Po ukončení gymnázia vystudoval Tomáš zdravotní a následně i biblickou školu. Pracoval s misionáři na Filipínách, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou. O návratu do vlasti po válce nechtěl ani slyšet. „Můj strýc, který byl spolupracovníkem exilové vlády Edvarda Beneše v Londýně, mi napsal, že moji příbuzní už nežijí. Navíc v Těšanech zůstali lidé, kteří moji rodinu zradili a předali nacistům. Do Těšan jsem se vypravil až v roce 1991, zámek jsem našel v zanedbaném stavu. V tu dobu jsem o Nicholasu Wintonovi ještě nevěděl.“ Až když o něm Česká televize uvedla pořad, odhodlal se k činu. Přes bratrance, jenž v  televizi pracoval, si vymohl setkání s Wintonem. Bylo to na premiéře dokumentu Síla lidskosti v roce 2001 v Praze. „Byl jsem velmi vděčný za to, že mohu potkat muže, který mi zachránil život, a poděkovat mu osobně. Nacistům, kteří zabili moji rodinu, jsem v tu dobu odpustil.“

Tomáš Graumann
Do Čech se vrátil po roce 1989, učil zde angličtinu a přednášel o hrůzách války. Dnes žije v coloradském Littletonu, kde se stará o svoji manželku Caroline, jež trpí Parkinsonovou nemocí. Spolu mají čtyři děti, deset vnoučat a jednu pravnučku. Tomáš Graumann by se rád do Česka ještě aspoň jednou vrátil. „Chtěl bych navštívit v Brně místo, kde měl otec krámek s obuví a boty také vyráběl. Pamatuji, že jsme s rodiči chodili často do divadla, a pak jsme se dlouho procházeli ulicemi se sáčkem pražených oříšků. Taky chci dokončit knihu o svém osudu, která by měla vyjít příští rok,“ dodává Tomáš Graumann.