MRAZIVÁ REPORTÁŽ! Za úplňku na hřbitově bláznů!

Je půlnoc, navíc úplňková. Vstupujeme hlavní branou a světlo měsíce okamžitě dopadá na přírodní tunel z korun stromů. Kolem nás jen ticho a stovky hrobů pod kobercem břečťanu. Jsme tady, na jednom z největších hřbitovů pro choromyslné na světě, v pražských Bohnicích. Tajuplné místo už 53 let žije vlastním životem. Jediným, kdo se stará o jeho údržbu, je dobrovolník a bývalý hasič Jiří Vítek. „Čtrnáct let jsem zachraňoval živé z plamenů, teď sloužím mrtvým,“ vypráví Vítek. Pro něj je hřbitov místem s historií, kterou se snaží zachovat.

Pryč jsou náhrobní kameny, ani čísla hrobů se nezachovala. Dokonce i vzpomínky živých na ty pohřbené se v čase ztrácejí, zůstávají však legendy, všudypřítomná tíseň a přiznejme si to – i strach. Zatímco odpoledne za denního světla je hřbitov kouzelnou zelenou oázou jako z pohádkových filmů, v noci na návštěvníky doléhá ze všech stran ponurá minulost jeho »obyvatel«. A fantazie pracuje naplno. Naše pátrání po duších zemřelých mělo tu správnou atmosféru. Jenže – člověk by si neměl zahrávat. Nefunkční telefony a duch služebné
Už po cestě ke hřbitovu začalo redakční auto vydávat divné zvuky (předtím ani potom už ne), telefony nefungovaly, ačkoliv všechny kontrolky značily opak... Před námi leží skoro pět tisíc hrobů. Až ve třech vrstvách jsou v nich uloženi především pacienti bohnické léčebny. Zde po otevření hřbitova spočinuly děti bláznů, počaté přímo jimi, údajně však i některými zaměstnanci léčebny v dobách jejího vzniku.

Jako první tu byl pohřben 14. září 1909 František Janovský (†11). Duch, který jako snad jediný na místě s návštěvníky komunikuje, je bývalá služebná Marie Reiter-Tůmová (†29). Leží poblíž cesty k osamnělé kapli, v jediném nepoškozeném hrobě. „Maruško, jsi tady? Vadíme ti?“ ptá se za nás průvodce Jiří Vítek. Nám však (tentokrát) neodpověděla. Nicméně ve chvíli, kdy redaktor Aha! vyprávěl kolem druhé ráno čerstvé zážitky, sama od sebe se u něj doma zapnula televize. Náhoda? Nebo si domů přivezl nějakou zbytkovou energii?

Tisíce mrtvých a zednáři
Když byla postavena bohnická léčebna, bylo třeba také někde pochovávat místní pacienty a jejich děti, což byl i případ prvního pochovaného. Tyto děti tu měly domovské právo. Poté, co začala první světová válka, tady proběhlo i 650 pohřbů ročně. Než po roce 1951 začalo období pohřbívání žehem, spočinulo zde zhruba 4200 pacientů. Kromě nich také vojáci, Srbové, Bosňané, Rusové, Italové a také řada zaměstnanců blázince. Mrtví dokonce byli pohřbíváni na sebe, aby se tam vůbec vešli.

Úzkost ale vzbuzují hlavně hroby dětí a vrahů v zadní části u zdi hřbitova. A pak také mrtví opředení podobnými záhadami jako hřbitov sám. Jisté je, že tu je pochován četař a pitevní laborant Pavlíček, blonďatý fešák, který se hlásil k zabití Otýlie Vranské a přesvědčil i proslulého kriminalistu Miloslava Nečáska (†86). Podle některých svědectví tu leží třeba také Gavrilo Princip, atentátník na Františka Ferdinanda d‘Este. Tři dny po jeho smrti v Terezíně zde totiž proběhl 1. května 1918 pohřeb za asistence terezínských vojáků, o kterém se nesmělo mluvit.

Nenalezené hroby
Hroby zmíněných jsme nenašli. Zato jsme nahlédli do sklepení, kde se ukládalo vápno. I do kaple, ve které je zbrusu nový kříž vyrobený Vítkem. Míjíme i mohylu označenou zednářskými symboly alfy a omegy. Poblíž hrobů vrahů, žhářů i pedofilů naše prohlídka končí. „Tady jsou si všichni rovni,“ uzavírá Vítek ve chvíli, kdy otáčí klíčem v zámku brány. Zatímco odjíždíme zpět do centra plného svítících lamp, ve větvích mohutných stromů se za námi dívá sova. Už ani my nerušíme spánek mnoha za života neklidných duší.
Historie hřbitova
Byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Roku 1951 se zde přestalo pohřbívat a zárověń byl zrušen kostel a ústavní duchovní správa. Hřbitov byl 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hl. m. Prahy. Ta jej nevyužívala a nechala zpustnout. Dominantou hřbitova je kaple s márnicí a také mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli.

Hrob, který zůstal
Duch, který občas komunikuje se spiritisty a patří mezi ty dobré (neprokázalo se žádné negativní působení), sídlí v jediném zachovalém hrobě. Leží tu Marie Reiter-Tůmová (†29), nemanželská dcera Josefa Reitera a Marie Deublerové. Tato žena se narodila 27. července 1883 ve štýrském Lambachu, v Čechách se vdala za kovodělníka z Újezda pod Kladnem Antonína Tůmu. Matka dvou dětí zemřela 19. dubna 1912, oficiálně na úbytek mozku, což v té době mohlo být cokoliv.