Standa Hložek o svém onemocnění: Kolik mám cukru, už na sobě poznám
Hvězda osmdesátých let, zpěvák Standa Hložek (61), se už několik let potýká s cukrovkou. Oblíbeného vína se ale rodilý Moravák nevzdal. Prý mu dělá dobře!
Jak vám diabetes mellitus neboli cukrovku diagnostikovali?
Úplnou náhodou. Šel jsem kvůli manželce, která se bála jít na nějaké vyšetření. Tak jsem jí říkal, že kolegiálně půjdu s ní.
V té době vás něco trápilo?
Měl jsem za sebou takové docela náročné období po všech stránkách, byl jsem hodně unavený. A jak vás jednou doktoři chňapnou, už vás nepustí. Já jsem celý život nevěděl, co je doktor, nebyl jsem nemocný. Ostatně v naší profesi si to ani nemůžete dovolit. Až jsem si říkal, proč vlastně platím zdravotní pojištění. A je pravda, že v našem povolání není cukrovka nic výjimečného, jak jsem zjistil, má to každý druhý, jen se o tom moc nemluví. Hlavním spouštěčem je totiž nepravidelný životní styl a stres.
Cukrovka je civilizační nemoc a je potřeba upravit životní styl. Daří se vám to?
Moc ne, jsem hroznej chlap. Například prášky mám brát ráno, v poledne a večer. Ráno dobře, v poledne si je beru tak ve tři, čtyři nebo v pět a ty večerní až někdy… Na tu pravidelnost vůbec nemám. Někdy snídám v sedm, někdy v deset. Někdy obědvám v poledne, někdy ve čtyři. Žiju sice nádherný život, protože každý den je originál, ale nemůžu si naplánovat pravidelný režim.
Důležitý je i pohyb. Sportujete?
Pohybu mám docela dost. Chodíme jednou týdně s kamarádama na tenis, takže na nedostatek fyzické aktivity si nemůžu stěžovat. Navíc moje práce je docela rozlítaná, takže tělo je v neustálém tahu.
Neustálý zápřah se asi lékařům nelíbí. Jak na něj reaguje váš organismus?
Pravidelně si měřím glykemii. Ale už sám na sobě poznám, kolik asi mám. Někdy čtyři, někdy šest, ale pocitově to poznám. Když je to extrém, tak mám třeba osm. Jsem rád, že je to takhle dobrý, že to mám pod kontrolou.
Upravil jste i jídelníček?
Moje tělo si například samo řeklo, že nechce tučný. Když se víc najím, jsem úplně zabitej. Takže teď už třeba nedojídám. Všichni byli zvyklí, že tatínek je popelnice, ale to už neplatí. Ale i já občas zhřeším, dám si občas zmrzlinku… Ale je mi opravdu dobře.
Při cukrovce lékaři zakazují i alkohol.
Paní doktorka mě strašila a říkala, že absolutně žádný. Ale po čtvrt roce mi bylo strašně blbě a opravdu jsem vypadal nemocný. Tak jsem se pomalu k tomu vrátil. Tvrdý nepiju vůbec, pivo taky ne, ale víno si dám rád. Samozřejmě platí, že všechno se musí dělat s mírou.
Sám jste řekl, že největším zlem nejen při cukrovce je stres, jak se vám daří ho zvládat?
Máte pravdu, stres je strašně nebezpečný. Ale já mám rád svůj život a snažím se i odpočívat. Pracuju hlavně o víkendech, ale zase mám volno přes týden. Na každý volný den se těším jako na Vánoce. Moc rád jsem na chalupě. Ale dlouho v klidu nevydržím.
