Tragédie sportovců v Bulharsku: Pod vlakem zahynulo 11 parašutistů!

Padákovému sportu propadl Ivan Hoššo už v deseti. Mezi parašutisty se nechal zapsat ve 14 letech, přestože mohl oficiálně skákat až o rok později. „Musel jsem donést přihlášku podepsanou aspoň jedním z rodičů. Tak jsem si počkal, až přišel táta z noční směny, byl unavenější a podstrčil mu ji s tím, že mi musí podškrtnout něco do školy. Máma měla strach, proto jsem jí o seskocích řekl až mnohem později,“ vzpomíná na svoje začátky s úsměvem Ivan Hoššo.  

Estébáci, největší vyžírky
Svůj vůbec první seskok absolvoval 24. 6. 1964, skvělé výsledky ho časem nominovaly do Dukly Prostějov a reprezentace. „Na Západ s námi jezdili pokaždé špióni, kteří nás měli hlídat. Jenže nebyli jazykově vybaveni a dělali jen ostudu. Představte si, že máte na stole banány a pomeranče. No a náš hlídač to vše sbalil a dal banán jen tomu, kdo skákal nejlépe. Ozval jsem se, že je to naše jídlo, nato mi ale pohrozil, že si mě ještě podá. Odvětil jsem mu, že to může, ale jakmile budu stát na bedně s medailí, tak mu ani ruku nepodám. A svůj slib jsem dodržel. Však si po návratu stěžoval. Taky se stalo, že francouzský major, který se o nás staral, nám přinesl na památku drobné suvenýry, cigarety a koňak. Špión to schoval do kufru a až při loučení dal každému jednu krabičku cigaret, aby nám aspoň něčím zavřel pusu,“ vzpomene si Ivan Hoššo ještě než se dostane k osudové tragédii.

Vlak tlačil autobus 600 metrů
Spolu s ostatními parašutisty cestoval 21. září 1972 autobusem bulharským venkovem k dalším závodům mistrovství spřátelených armád. V kapse už měli naši reprezentanti stříbrnou medaili za skupinovou přesnost. „Na to, co se ten den odehrálo, se zapomenout nedá. Ráno vážně nic nenapovídalo tomu, že se s většinou vidím naposledy. Byla pohodička, věřili jsme, že další medaile je na cestě.“ Jenže autobus s našimi reprezentanty dojel pouze na nechráněný železniční přejezd před městečkem Glbnik, přibližně 50 kilometrů jižně od Sofie.
„Nevím, co mě k tomu tenkrát vedlo, ale podíval jsem se doleva zrovna ve chvíli, kdy se na nás řítil vlak. Uvědomuji si, že svítila červená, že jsme tam neměli být. Stačil jsem se pouze instinktivně schoulit do klubíčka. Lokomotiva to napálila do autobusu v místě za řidičem a tlačila nás před sebou 600 metrů,“ vypráví Ivan Hoššo. Střet s vlakem přežili ještě Bedřich Chudoba a řidič skončil se zlomenou nohou.
„Po vypadnutí z autobusu skončil vedle mě těžce zraněný Chudoba. Všude kolem nás leželo ještě pět mrtvých parašutistů, přitom dalších šest zemřelo při převozu do nemocnice.“ Otupělý byl Ivan po nárazu ještě dobrou půlhodinu. Až potom mu úplně došlo, co se vlastně stalo.

Zraněného nechali na chodbě
Přestože z něho tekla krev, neboť měl i roztržený obličej a na maso obroušená kolena, nikdo se neměl k tomu, aby ho ošetřil. „Na odjezd do nemocnice jsme s Béďou čekali přibližně hodinu. Ani tam to nebylo lepší. Položili mě na chodbě na lehátko bez jakéhokoliv vyšetření. Po čase mě hodili na postel tak, jak jsem byl. Domů jsem mohl teoreticky odjet už za pár dnů, ale zůstal jsem v nemocnici s Chudobou, který byl těžce zraněný a pobyli jsme tak v Bulharsku ještě další dva měsíce,“ vybavuje si přesně po letech, jak se co seběhlo. Rodičům sice přišel telegram, že je na živu, ale ne v jakém stavu. Nemohl se dostat k tužce s papírem, aby jim napsal dopis, protože mu nikdo nerozuměl. „A taky jsem musel odložit svatbu,“ říká Ivan Hoššo.