Režisér Clemens Cuby (68): Lékaři ho »odsoudili« na invalidní vozík, on se spontánně vyléčil!
Ten příběh zní jako pohádka, která nás utěší dobrým koncem, a přitom zaseje semínko zvědavosti a neklidu. Německý režisér a spisovatel Clemens Kuby (68) spadl v roce 1981 z okna ve střeše, z výšky patnácti metrů! Při dramatickém pádu si zlomil druhý bederní obratel neboli L2, a hlavně – pád mu přerušil míchu. V lepším případě Clemensovi prorokovali vozík.
Každý druhý by se z takové osudové rány sesypal. Kuby se ale s děsivou prognózou nehodlal smířit.
Nevzdal to
Bylo mu pouhých 33 let, měl Kristova léta, teprve hledal své místo pod sluncem. Ne, nenechal se zlomit. Rentgenový snímek byl bez pozitivního východiska, nemínil ho brát v potaz. Odsunul realitu, vytěsnil ji ze života a všechny vnitřní síly soustředil na své uzdravení. Měl štěstí, že ho hned neoperovali, tehdy se problém zakonzervoval, pacient skončil jako invalida.
Kuby neposlouchal škarohlídy a dokázal nemožné. Síla ducha, chuť plnohodnotně žít a nevzdat se nepřízni osudu zvítězily. Spirituální síla, oproštění od materiálna, vstup do jiné dimenze, tak by shrnul cestu k vyléčení.
Postavil se a chodil
Když režisér před užaslými lékaři pochodoval po místnosti, ptal se jich, jak si jeho návrat mezi chodící vysvětlují. „Jak to, že došlo navzdory vyšetřením na přístrojích a diagnózám k uzdravení?“ ptal se doktorů.
Ti nenecházeli slov. Kuby není sobec a svůj zázrak si nešetřil jen pro sebe. Jako filmař se potom rozjel po světě a točil o dalších těžce vysvětlitelných uzdraveních. O lidech, kteří odhodili berle a invalidní vozíky a pokračovali bez opory po svých. Navštívil desítky šamanů a léčitelů, nahlédl do jejich tajuplných kuchyní. Snímek, který z těchto výprav vznikl, nazval Na cestě do sousední dimenze a posléze vydal ještě stejnojmennou knihu. Na promítání filmu sezval Kuby s velkou chutí nejrůznější neurology a jiné lékařské specialisty a stále dokola opakoval svůj dotaz: „Jak si to vysvětlujete?“ Uspokojivou odpověď od moudrých studovaných hlav dodnes nedostal. Lékaři nevědí.
Opera o zázraku
Neuvěřitelný příběh německého režiséra zaujal českého herce Jaroslava Duška (54), který vyznává východní filozofie. „Lidé by měli slyšet, že Clemens s přerušenou míchou nejen chodí, ale i hodně pracuje. Vyléčil se silou svého přesvědčení,“ říká. Silný osud ho dostal natolik, že napsal o německém zázraku libreto k opeře s názvem L2-Brána života. Hudbu složil virtuos na didgeridoo, léčivý rituální nástroj, Ondřej Smeykal. „Zvuk nejde jen z nástroje, ale míří dovnitř, provibruje páteří,“ ujišťuje Dušek. Premiéra je už 21. dubna v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. „Při každém uvedení opery vystoupím s úvodním slovem, aby diváci věděli, jak pozoruhodný příběh se jim nabízí. Chceme, aby pronikli do tajemství, o němž se bude hrát,“ říká Dušek.
Co radí Karlu Gottovi
Clemens Kuby patří mezi velké fanoušky Karla Gotta (76). Není divu, že sledoval jeho boj s rakovinou a hlavně stav zpěvákovy psychiky, která je při léčbě nejpodstatnější. Myslel na Gotta a přál mu, aby měl dost duševních sil, aby poznal moc svého ducha. Aby pochopil princip samoléčitelství. A svému příteli vzkazuje: „Duchovní léčení je téměř vždy individuální proces, protože každý člověk musí řešit svůj osobní konflikt, aby zůstal zdráv nebo aby se uzdravil. Zásadní je věřit,“ míní Kuby. „Na zmíněný vnitřní konflikt si musí každý přijít sám. Je to o vnitřních rozhovorech, upřímnosti. Teprve pak jsme otevřeni ozdravnému procesu.“
Jak se zbavuje bolesti, nemocí…
Z teploty se vypíšu
„Najednou mě začnou bolet záda, k tomu se dostaví ještě horečka, jsem úplně hotový, ležím v posteli. Ale třeba ve tři ráno vstanu a začnu psát. Říkám tomu alfa texty, protože vznikají tehdy, když se pohybuji v hladině alfa. Díky této reflexi se konflikt jaksi rozpustí a nemusím ho vlastně odnést na těle, nemusím mít rýmu a podobně. Pokud rychle zareaguji, třeba i těmito texty, druhý den se vědomí promění. A to i díky tomu, že jsem vše jenom zapsal. Nemoc je tady totiž jen proto, abych se vyvíjel dál. A vývoj je vždycky nějaký proces, práce s vlastním vědomím. Může se to týkat i kreslení, malování, tance. Pro mě osobně je nejkonkrétnější práce s vědomím, když pracuji s textem.“
