České ragbistky: Dámy s modřinami, které se s ničím nemažou!

Kamila Rousová (27) je na svůj domácí tým hrdá. Ženský oddíl totiž pomáhala založit a sama to dotáhla daleko. I když s tímto sportem začala »až« ve 20, v současnosti patří k nejlepším českým hráčkám. Je v národním týmu, a při hostování v Irsku dokonce vyhrála tamější titul! K ragby se dostala přes novou partu a přítele. „Nebyla to snaha překonat předsudky, ale zkusit to. Jak jsme se chodily dívat na kluky, ta hra se nám začala líbit,“ říká.

Hřiště je velké, zatímco se základům učí mrňouskové a cvičí i starší děti, čeká trénink i Kamilu a její spoluhráčky. Jenže nemoc a zranění pokosily velkou část jejich kádru, a tak jsou tu jen ve dvou. Rychle si ale poradí. Kamila se totiž vedle hraní angažuje i jako funkcionářka a ragby učí. Zrovna přišli noví zájemci z VUT, tak je zapojí a ukáže jim, že je holky i přes fyzický handicap snadno obehrají.

DĚTI JSOU FÉROVÉ A HOUŽEVNATÉ
Děti ani nováčky nečekají žádné tvrdé kontakty, jak je teď známe z televize z ragbyového mistrovství světa. Zatím stačí chytnout míč a přihrát. A zapamatovat si, že házet se smí jen dozadu. „Je to sice kontaktní, ale ty děti jsou hrozně houževnaté. Ještě jsem nezažila, že by dítě bylo zraněné. Jim stačí říct, tohle jsou základní pravidla, takhle to funguje, chcete položit pětku, přihráváte dozadu, dbejte na bezpečnost, a ony najednou hrají a nic se jim nikdy nestalo. Učíme je respektovat soupeře, respektovat spoluhráče, rozhodčího,“ vysvětluje Kamila.

ADRENALIN TĚ 
DOSTANE DO RAUŠE
Sama ale samozřejmě trénuje a hraje bez jakýchkoliv omezení, zábran nebo slitování. Spoluhráčku, která jde proti ní s míčem, složí, kamarádka nekamarádka. Ví, že ji nezraní, za ty roky se dobře na-
učila techniku tzv. skládek. A když někdo sejme ji, na bolest nemyslí a hraje dál. „V tu chvíli to vůbec necítíš. Teprve potom zjistíš, že tě třeba bolí prst, nebo když se sprchuješ. Tady mám modřinu, tady druhou,“ směje se. Pochopitelně, občas se stane, že je bolístka větší. „Jasně, že horší je zranění, které ti nedovolí se zvednout.“ Sama měla jednou zlomený kotník, ale rychle se dala do kupy. Ragbistky nejsou žádné slečinky! Jsou to dámy… Slečinky jsou fotbalisti, kteří se válejí na trávníku co pět minut.

Špína, bolest, únava, roztrhané oblečení. Moc žensky tento sport nezní, otázkou ale je, zda i ženy nemají právo někdy odhodit konvence a prostě se odvázat. Právě to Kamila miluje. „Je to něco, co ti navalí adrenalin. Jsi 15 minut v takovém rauši, to je na tom to dobré. Překonávání těch druhých, kteří se tě snaží složit. A ty přes ně přejdeš nebo je nějak obejdeš, tou hrou je zamotáš a jdeš dál. Musíš je přechytračit. Pak tě to míň bolí, když máš ten mozek,“ popisuje. Bojovnou náladu si ale z hřiště neodnáší, s protihráčkami, které se s ní před pár minutami praly, si podá ruku a zajde si popovídat o zápase. „Ve hře kamarádky nejsme, to neznám bratra. Ale po zápase ano, v tom je ragby taky krásné.“