Zrůda Johanna Altvaterová: Děti střílela přímo do úst! Vraždila z vlastní iniciativy, pro sadistické potěšení...
6 fotografií
Bestiální, kruté a sadistické. Kdo? Obyčejné německé ženy z lidu. Kdyby nebyla válka, jsou učitelkami, sekretářkami, zdravotními sestrami a poslušnými manželkami. Jenže pod rouškou válečného konfliktu se z nich staly zrůdy, nelítostné masové vražedkyně.
V rámci nacistického programu Akce T4 na očištění rasy se ještě před hromadným zabíjením v koncentračních táborech, popravami zplynováním, likvidovaly děti, tělesně a duševně nemocní a invalidé v říšských nemocnicích. Uspávací tablety, morfium v koňských dávkách, injekce s postupně působícím jedem, barbituráty, hladovění. To všechno dělaly sestry, aby zbavily germánskou rasu defektních jedinců. Tato skutečnost vyplynula až několik let po válce!
A tohle všechno se dělo ve jménu eugeniky, což bylo v rámci genetiky něco jako rasová hygiena; aspoň tak to nazvali Němci. Árijská populace se měla rozvíjet bez poskvrny. »Odpad« byl systematicky odstraňován. „Pod zavádějícím označením eutanazie se zabíjely děti po porodu, choromyslní z ústavů i vojáci zmrzačení v boji. Byl to program osobně autorizovaný Hitlerem a prováděl se pod rouškou války. Realizovaly se hromadné sterilizace, postižené děti matky odevzdávaly pod nátlakem na takzvané pediatrické kliniky, které se následně staly vražednými centry,“ píše ve své knize Hitlerovy fúrie (Paseka, 2015) americká novinářka Wendy Lowerová. Takto bylo po roce 1939 zlikvidováno 200 tisíc jedinců. Po Německu a Polsku, Ukrajině, Bělorusku a Pobaltím jezdily vlaky, jejichž vagony, primitivně utěsněné jílem, sloužily jako mobilní plynové komory. „Rodinám se vracely urny s popelem a vágním označením, na co »pacient zemřel«. V úmrtní zprávě stálo např.: demence, slaboduchost, kriminální deprivace,“ píše Lowerová. Vágní diagnózy nikdo neřešil, postižené rodiny se nedovolaly spravedlnosti.
U toho všeho byly asistentky, zdravotní sestry, jež se rekrutovaly z obyčejných dívek a žen. Právě Lowerová tento fenomén Hitlerovi oddaných vražedkyň popsala ve své knize a doložila na několika konkrétních postavách. „Z Německa jsem byla vyslána do Minsku, abych se starala o raněné a nemocné. Na místě se postupně můj úkol změnil,“ přiznala po válce Pauline Kneisslerová, která posléze neváhala aplikovat smrtící injekce. Stala se poslušnou ovcí, pro svého vůdce dělala cokoli. Přitom původně byla zdravotnicí Červeného kříže. Později vraždila, protože jí řekli, že je to tak správně. Stovky jí podobných se ale po válce začlenily do normálního života a nikdo se nic nedozvěděl…
Příběh Johanny Altvaterové začíná na ukrajinsko- -polských hranicích v městě Volodymyr-Volynskyj v roce 1941. První, co uviděla, byla střelba do Židů jen tak pro zábavu esesmanů. Měli vyčistit okupovaná území od neárijské rasy a dělali to na všechny možné způsoby. Rychle se inspirovala, byla horlivá a chtěla udělat kariéru. Sadismus v ní propukl s prvními mrtvými, začalo ji to bavit. Johanna se stala pravou rukou komisaře Westerheida, jezdila na koni, měla bičík a později už »pracovala« na vlastní pěst. „Jednou se Altvaterová zastavila se dvěma dětmi u zdi ghetta. S šestiletým dítětem a batoletem. Mávala na ně, že jim chce něco dát, batole pak vzala do náručí. Přitiskla je k sobě tak silně, že začalo plakat a vzpírat se. Popadla jej proto za nohy a začala jím třískat do zdi ghetta jako smyslů zbavená. Dítě bez života pak hodila k nohám otce, který dosvědčil, že takový sadismus u ženy nikdy neviděl!“ Udělala to z vlastního rozhodnutí, nikdo jiný nebyl na blízku, ani žádný muž či jiný nadřízený.
Altvaterová si libovala v nahánění lidí do dobytčáků k transportu. Najížděla do nich na koni, švihala je bičíkem. V nemocnici si pak libovala v zabíjení dětí. Musely vstát z postele a jít za ní na balkon. Ze třetího patra je pak shazovala dolů. „Ne všechny děti okamžitě zemřely. Některé naříkaly a ty pak nechala naložit na vůz a vozila je k jámám pro mrtvé,“ popsal očitý svědek. „Lákala malé děti na cukrovinky. Když k ní přišly a otevřely pusu, střelila je do úst malou stříbrnou pistolí, kterou nosila u pasu. Chovala se prý hůř než muži, ostatně ji také označovali za mužatku.
Je pozoruhodné, že se v roce 1943 vrátila do Německa a začala pracovat jako sociální pracovnice pro mládež. V roce 1953 se provdala, adoptovala malého chlapce. V sedmdesátých letech ji spravedlnost konečně dohnala. Soudy se ale táhly čtyři roky, pro promlčení a nedostatek důkazů ji v roce 1982 soud osvobodil. Bylo jí jedenašedesát a žila ještě 22 let! Německá justice byla kritizována, byla alibistická a hrůzy druhé světové války řešila víc než vlažně. Ironie, absurdní fraška...
Ukrajinský nacista John Demjanjuk: Spravedlnost není slepá! »Ivan Hrozný«…
Celý článekJak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů: „Děti dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu. Pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy – jako silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota – se zaznamenávaly do chorobopisu. Po exitu dítěte se prováděla pitva.
CO BYL PROGRAM T4?
Akce T4 byl tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o »rasové hygieně«. Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti se zabíjelo až do roku 1945 a povražděno bylo asi 200 až 250 tisíc postižených.
6 fotografií
