Komunistický boss Štrougal (90): Jde po něm policie! Kvůli 50 let starému zločinu

Podle informací Mladé fronty DNES, která zprávu přinesla, už byl dokonce vysloužilý politik u výslechu. Podstata vyšetřování? Podle nového elektrotechnického posudku dráty vysokého napětí, které komunisti natáhli roku 1951 na hranicích s Rakouskem a Bavorskem, dost možná nesplňovaly tehdejší normy, podle nichž měly být bezpečné. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu se teď snaží důkazy podpořit to, co už historie našeptává po desetiletí – šlo nejen o ochranu hranic, ale o důmyslné smrtící pasti pro uprchlíky.

Nechal dráty odpojit, ale...
Štrougal byl mezi lety 1961 a 1965 ministrem vnitra, a byl tím pádem za dráty jak z koncentráku zodpovědný. Nashromáždí-li vyšetřovatelé dostatek důkazů, bude obviněn ze zneužití pravomoci či obecného ohrožení.

Devadesátníkovi, který je považován za tvář drtivé normalizace a zároveň za jednoho z rozumnějších politiků socialistického Československa, by tak hrozilo až deset let natvrdo. Nahrává mu ale jeden fakt: právě on nechal roku 1965 dráty odpojit. Podle vyšetřovatele Eduarda Kočvary, který má případ na starosti, to však nebylo z dobrého srdce: „Provoz železné opony byl příliš nákladný a kvůli politickému uvolnění už lidé tolik neutíkali,“ řekl MF DNES.

Minulost ho pronásleduje
Není to poprvé, co Štrougala popotahují za údajné hříchy z minulosti. V prosinci 2001 se například k soudu dostala žaloba, podle níž, taktéž jako ministr vnitra, překazil potrestání několika příslušníků StB, kteří zavraždili tři odpůrce režimu na konci 40. let. Nenašel se ale dostatek důkazů a nebyl mu prokázán trestný čin. Soud ho tedy obžaloby zprostil.

Tragické příběhy železné opony: Čtyři oběti totalitních voltů!
Když byl Štrougal v letech 1961 až 1965 ministrem vnitra a rozjímal o tom, zda dráty vysokého napětí vypojit, či ne, lidé na nich umírali. Tohle jsou příběhy čtyř z nich.

František Babič (1931 – 1961)
Teplé totalitní hnízdečko se pokusil opustit voják v záloze František Babič. Rodilý Slovák, který mimo jiné mezi lety 1955 a 1958 pracoval v jáchymovských dolech, byl roku 1961 na vojenském cvičení v Českých Velenicích. S kamarády šel na vycházku do kina. Při zpáteční cestě do ubytovny se však nenápadně vytratil. Kam se chystal, zjistila až kontrolní hlídka, když nalezla jeho tělo nedaleko drátěného zátarasu. Proč chtěl ženatý Babič, otec tří dětí, uprchnout? To ostatním vojákům, stejně jako svůj plán, neprozradil.

Horst Stepan Passler (1943 – 1961)
Kromě lidí, kteří zahynuli při pokusu z Československa odejít, byli i tací, kteří chtěli dovnitř. Celkem 14 Rakušanů zemřelo při pokusu dostat se za železnou oponu, avšak v opačném směru. Byl mezi nimi i osmnáctiletý Horst Stepan Passler, který se narodil kousek od Liberce. Pocházel z rakouské rodiny a měl tou dobou rakouské občanství. Hlídka nalezla v únoru 1961 mezi dvěma drátěnými zátarasy jeho mrtvé tělo v podřepu. Co měl Passler v úmyslu? Podle informací jeho rodiny chtěl jít na svatbu svého bratra Heinze, který se ženil v Československu. Horst ale nedostal vstupní povolení, a tak se tam chtěl dostat ilegálně. Příběh mladého Rakušana měl další tragickou dohru: rodina informace o jeho smrti dostala až po deseti letech. Mezitím Horsta pohřbili v Klatovech, podle všeho v neoznačeném hrobě.

Edward Bilt (1924 – 1964)
Přes Československo často prchali na Západ právě Poláci, kteří museli z domova vážit dlouhou cestu. Jedním z nich byl také čtyřicetiletý Edward Bilt, který se 7. října 1964 se zlou potázal, když se pokusil přejít jihomoravskou hranici do Rakouska. Hlídka zaznamenala zkrat a proudem usmrceného Bilta nalezla u drátěného zátarasu. V kapsách mrtvého muže nalezli »peněženku, občanský a stranický průkaz Polské sjednocené dělnické strany, vlakovou jízdenku z Bohumína do Břeclavi, kalendář a papír s poznámkami«. Polský rodák, který za sebou nezanechal žádnou rodinu, nakonec spárům totality unikl až svojí tragickou smrtí...

Tadeusz Bernard (1933 – 1962)
Byl srpen a dva kamarádi se chystali na nebezpečný úprk do Rakouska: devětadvacetiletí Poláci Jan Woisl a zedník Tadeusz Bernard. Právě Tadeuszovi se stal nápad osudným. Pohybovali se opatrně pomocí buzoly, dvě noci se dokonce schovávali ve stohu slámy asi 400 metrů od drátěného zátarasu. Podlézali za setmění. U střední signální stěny ale smrtící volty zasáhly Tadeusze. Kamarád se mu snažil pomoci a odtáhnout ho, ale také ho zasáhl proud. V té době už na místo dorazila hlídka. Woisl, ležící na zemi vedle už mrtvého kamaráda, se vzdal a upozornil na »zraněného«. Tomu už však nebylo pomoci...
Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů

Čím proslul Štrougal

* V roce 1961 se stal ministrem vnitra, ve funkci pak byl při zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka, čímž vrcholil mocenský boj uvnitř KSČ.

* Další kontroverzní akcí bylo jeho lhaní v akci Neptun připravené ruskou rozvědkou a StB, kdy byly ze šumavského Černého jezera vyloveny falešné nacistické dokumenty s důkazy, že na Západě jsou u moci nacisté.

* Od poloviny 60. let stál na straně reformátorů, Pražské jaro prožil jako místopředseda vlády a později odmítl vstoupit do zrádcovské vlády. Vzdor tomu přežil čistky, v roce 1970 se stal federálním premiérem, údajně proto, že nad ním držel ochrannou ruku Gustáv Husák.

 Železná opona à la Československo
Lidé nehynuli pouze při pokusu překonat Berlínskou zeď. Železná opona se táhla také podél československých hranic s Německem a Rakouskem. Jejím konstruktérem byl původně gestapák, pak estébák a nakonec náměstek ministra vnitra Ludvík Hlavačka. A z každého svého působení si vzal to »nejlepší«!

Posuďte sami podle toho, čím vším byla vybavena československá železná opona, tedy hraniční pásmo o několika kilometrech nepřístupné běžným lidem: strážní věže, tři až čtyři drátěné stěny vysoké kolem dvou metrů a pod napětím 3000 až 6000 voltů, přídavné zátarasy, dělobuchy, do toho také sem tam bunkry, minová pole, nástražná zařízení a vycvičení hafani, kterým se říkalo SUP – tedy samostatně útočící pes. Desetitisíce lidí se za hranice dobývaly pomocí žebříků, případně zátarasy podlézali. Ať ty neúspěšné z nich zastřelila hlídka, anebo jejich tělo selhalo pod náporem voltů, mezi lety 1948 a 1989 jich zemřelo celkem 246.