Jezdím tajné závody. A vydělávám statisíce

● Rychlost: Co nejvyšší!
● Předpisy: Nedodržujeme!
● Policajti: Ať se jdou vycpat!

Motor řve, až to trhá uši. Ono taky vytáhnout do tohohle vršku rychlost 190 km/h je i pro vyladěnou Toyotu Celicu 2.0 GTI těžký oříšek. Jenže když je ve hře téměř sto tisíc korun a na trase tajného závodu dalších dvacet šílenců, musí jít ohledy na vůz stranou. Stejně jako na bezpečnost – tohle slovo prostě k tajnému závodu nepatří...

Motoristické sporty jsou fenomén. Všichni znají Formuli 1 nebo Rallye Paříž-Dakar. Jenže pak jsou závody, ze kterých se nevysílají přímé přenosy a o sponzory je v nich nouze. Ano, jde o tajné závody. Jezdí je odvážlivci ve vlastních, speciálně vyladěných vozech, na běžných silnicích, za normálního provozu. Předpisy nepředpisy, riziko neriziko, vítěz bere všechno...
Dana (25) je ostřílenou účastnicí téhle zábavy. „Za dva roky, co tajné závody jezdím, jsem jich zvládla třináct. Osm jsem vyhrála,“ říká.
Pokaždé usedala za volant s těmito nepsanými pravidly:
● Pokud tě chytí policie, musíš se z toho vylízat sama. A protože tvé auto nemá technickou a rychlost nedodržuješ, dá to docela práci.
● Nabouráš-li, je to tvůj problém. Nikdo ti nepojede na pomoc, nikdo ze závodníků nezastaví, nikdo z nás tě nezná.
Podobné závody podstupuje týden co týden asi deset lidí. A vždy na jiné trase dlouhé okolo 200 kilometrů.
Každý »pirát silnic« platí startovné, ze kterého se pak vyplácí honorář vítězi – zpravidla do 20 tisíc korun. To ale není jediná motivace – všichni touží po účasti v nejtěžším závodě roku, na tzv. Zlatém okruhu.
Tohle klání se koná jednou za rok. Jede se jako okruh kolem republiky. Není udána přesná trasa, jen sedm měst, kterými se musí projet. Start je v Mostě a následuje Liberec, Hradec Králové, Olomouc, Znojmo, České Budějovice, Karlovy Vary s cílem opět v Mostě.
Závodí dvacet aut. Startovné se pohybuje mezi 300 a 500 tisíci korunami, sázky na vítěze jsou neomezené. Vítěz bere 20 procent ze startovného jako odměnu.

Dana: Můj poslední závod...

1 - Vedl z Turnova do Karlových Varů a zpátky. Vyhrála jsem, ale několikrát jsem měla namále a nevzpomínám na to moc ráda. Není se čemu divit, když ujedete trasu dlouhou 460 km za 2 hodiny 15 minut, tedy průměrnou rychlostí kolem 190 km/h.

2 - Z Turnova do Mnichova Hradiště to je pohodě, je to skoro pořád po dálnici. Jedete klasickou »osmičku« - jezdí se zleva doprava a zpátky přes všechny tři pruhy. Prostě to mydlíte, jak jen to jde. Nahání se čas a jede v pruhu, který je právě volný...

3 - Za Hradištěm se sjíždí z dálnice. Vlastně až tady začíná ten pravý závod. Jsou tady jen samé okresky, teď už to není jen o síle motoru, ale hlavně o zručnosti v řízení. Až do Mělníka to jde docela klidně – provoz bývá malý a silnice je fajn. Hlavní je vyhnout se Praze. Samé zácpy, hodně policajtů a křižovatek.

4 - Mezi Mělníkem a Slaným přituhuje. Jezdí tu hodně kamionů, jsou pomalé a skoro před ně nevidíte. Na zpáteční cestě jsem tu zažila nejhorší okamžik. V levém pruhu jsem v zatáčce předjížděla kamion a hned za zatáčkou se proti mě vyřítil další. Kdyby nezačal brzdit, nestihla bych myšku a skončila pod ním...

5 - Za Slaným se napojíte na Karlovarskou a je to vabank až do Varů. Samé hupy, plné čáry, zatáčky, hrůza. Kousek za Krušovicemi je železniční přejezd. Hnala jsem se k němu rychlostí tak 170 km/h a začaly padat závory, které tam dnes už nejsou. Nezbylo mi než dupnout na plyn a v levém pruhu to projet. Závory padly hned za zadkem mého auta, navíc jsem urazila zpětné zrcátko o auto na druhé straně. Dobře půl minuty mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala.

Autor: (tom)