Milada Horáková (†48) vždy bojovala za svobodu a demokracii, zemřela však na popravišti...
Čest, svoboda a demokracie. To jsou ideály, které vyznávala. Milada Horáková (†48) také bojovala za práva žen a pomáhala rodinám těch, co byli neprávem vězněni a pronásledováni. Sama však skončila hned dvakrát za mřížemi, kde ji čekaly tvrdé výslechy a mučení. Nikdy se však nenechala zlomit, na popraviště šla 27. června 1950 s hlavou vztyčenou, a to i přes to, že nemohla naposledy políbit svou jedinou dceru Janu (84).
Narodila se jako Milada Králová 25. prosince 1902 v rodině obchodního zástupce pražské tužkárny Čeňka Krále na pražských Královských Vinohradech. Její maminka pocházela z kutnohorské měšťanské rodiny. Milada měla ještě tři sourozence – starší sestru Martu, mladšího bratra Jiřího a sestru Věru. Jenže Marta a Jiří zemřeli začátkem první světové války takřka v jeden den na septickou spálu. Během války studovala Milada na gymnáziu a po předčasné smrti své matky se starala o 16 let mladší sestru Věru. V té době ani jen netušila, že jí to sestra jednou oplatí a v podstatě se stane náhradní matkou její dcery Jany (84). Už během studia Horáková žila myšlenkou svobodného českého státu. Když se pak účastnila protirakouské demonstrace a hodila vojákům růži, následovalo její vyloučení z gymnázia. Studentům totiž bylo přísně zakázáno podílet se na politickém životě. O několik let později se jí přece jen podařilo, ale to už v době samotného Československa, odmaturovat. Přestože plánovala pak studovat medicínu, její otec ji nakonec přesvědčil, aby se přihlásila na práva.
První boj o život
Během studií na právnické fakultě Univerzity Karlovy Milada onemocněla spálou. Stejnou nemocí, která jí vzala sourozence. Její život tehdy opravdu visel na vlásku, ale ona se nikdy nevzdávala, a nakonec svůj první boj o život i vyhrála. Krátce poté ji čekalo osudové setkání. V roce 1924 čekala na schodech parlamentu na prezidenta T. G. Masaryka (†87) a chtěla ho pozdravit. Jenže s ním tehdy kráčela i senátorka Františka Plamínková (†67), zakladatelka a první předsedkyně Ženské národní rady. Horáková ji oslovila a ihned jí nabídla své síly. Stala se nejen její pomocnicí, ale později i blízkou přítelkyní. Vstoupila také do Československého červeného kříže, kde se blíže seznámila s Masarykovou dcerou Alicí.
Kvůli lásce změnila církev
Ještě jako vysokoškolačka se Milada seznámila se svým budoucím manželem Bohuslavem Horákem, který v té době studoval ekonomii zemědělství. Po promoci následovala svatba, která však měla jeden háček. Její vyvolený pocházel ze staré evangelické rodiny, a tak kvůli němu Milada přestoupila do českobratrské evangelické církve. V roce 1927, tedy v témže roce, co se provdala, nastoupila do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy na místo právničky. Jejím nadřízeným se stal předseda Československé strany národně socialistické Petr Zenkl (†91), i díky němuž o dva roky později do této strany vstoupila. Zabývala se hlavně sociálním postavením pražských žen a usilovala se o jejich zrovnoprávnění s muži. Patřila také k nejmladším, kterým byl svěřen odbor péče o mládež v hlavním městě.
Zatčení a mučení
Ani když se Horákové v roce 1933 narodila dcera Jana, nepolevila v práci. Po podepsání Mnichovské dohody a obsazení Sudet navíc začala pomáhat uprchlíkům. V roce 1939 ji kvůli politickým postojům vyhodili z magistrátu, ona se hned pustila do práce v odboji a pomáhala lidem, co se museli skrývat, shánět byty. O rok později ale byla její činnost odhalena a 2. srpna 1940 byla i s manželem gestapem zatčena. Věznili ji v Praze na Karlově náměstí i na Pankráci, nakonec skončila v Terezíně. Byla vyslýchána, mučena a nakonec odsouzena k trestu smrti. Nakonec ale popravě unikla, drážďanský soud rozhodl, že si několik let posedí v žaláři. Ve vězení se však nehroutila a byla oporou pro mnohé spoluvězeňkyně. Zato její manžel na tom byl fyzicky a hlavně psychicky o hodně hůř. Když se v květnu 1945 vrátili domů, byl na prahu života a smrti. Milada se tak musela starat nejen o dcerku, kterou několik let neviděla, ale i o nemocného muže. Všechny hrůzy, co prožila, jí připomínaly jizvy na těle po nelidském mučení…
O pronásledování STB a cestě na popraviště čtěte v tištěném Aha! pro ženy, v čísle 7.