Herečka Světla Svozilová (†63): Byla vždy až ta druhá!
Jméno dostala, aby prosvítila tmu, která jejího otce obklopovala poté, co začal vnímat stinnou stránku katolické církve. Na filmovém plátně však Světla Svozilová (†63) nikdy příliš nezářila, ačkoli si to od mládí moc přála. A nedařilo se jí ani v soukromí. První manželství skončilo rozvodem, druhé tragickou nehodou, jako matka také párkrát selhala. Vstoupila do komunistické strany, ale kovanou členkou nejspíš opravdu nebyla, Odemykáme třináctou komnatu ženy, jejíž život je i po tolika letech stále opředen řadou tajemství.
Dětství ji ovlivnilo
Narodila se 13. listopadu 1906 na pražském Břevnově do rodiny kněze Josefa Svozila, představitele reformního hnutí katolické moderny. Svozil ale později církev opustil a stal se vlivným novinářem a poslancem národně-socialistické strany. Na Světlu rodinné zázemí velmi zapůsobilo. Obzvlášť v 50. letech, kdy vstoupila do komunistické strany.
Ve škole byla spíše průměrnou žákyní. Navíc ráda tropila hlouposti a rodiče si s ní často nevěděli rady. Tři roky studovala gymnázium, rok pobývala na dívčím internátu v Německu. Poté se rozhodla zkusit štěstí na pražské herecké konzervatoři. Její spolužačkou a celoživotní přítelkyní se tu stala Soňa Neumannová, dcera slavného básníka Stanislava Kostky Neumanna.
Ještě během studií na konzervatoři začala Svozilová hrát v poloamatérském souboru Jiřího Frejky, který později s Jindřichem Honzlem založil slavné Osvobozené divadlo. Seznámila se i s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kterým vypomáhala s přípravou debutové hry Vest Pocket Revue. S Voskovcem dokonce chvíli chodila. Pak ale své srdce věnovala jinému muži…
Válka a další neštěstí
S Bedřichem Rádlem se Světla seznámila ještě během studií na konzervatoři. Byl to začínající student práv a amatérský herec, který později pracoval jako filmový recenzent. Ačkoli byla Svozilová na divadelních prknech vynikající, jejím snem byl spíše film. Na stříbrné plátno se dostala na doporučení slavného Vlasty Buriana, v jehož divadle na počátku 30. let působila. V roce 1931 získala roli ve snímku To neznáte Hadimršku. Později si zahrála i ve filmech Kantor ideál, Mravnost nade vše nebo Uličnice. Ačkoli přímo prahla po tom, aby zářila, pokaždé získala pouze vedlejší úlohu. A to pro splnění svého snu měla ty nejlepší předpoklady.
Bortit se začalo také její manželství s Rádlem. Po Mnichovské dohodě se partneři rozvedli a Světla se své kamarádce svěřila, že už si nedovede představit, že by se ještě někdy s nějakým mužem mazlila. Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 1940, kdy získala stálé angažmá v pražském Divadle na Vinohradech. Tam zůstala až do roku 1968.
Láska skončila tragicky
Jejím druhým manželem se stal stomatolog František Votruba a Svozilová se s ním dočkala i vytoužených dětí. Neúprosný osud však do jejího života znovu zasáhl v říjnu roku 1948, kdy Votruba tragicky zahynul při letecké nehodě. Spekulovalo se o tom, že v lehkém letounu chtěl emigrovat do zahraničí.
Světla zůstala sama na dvě malé děti. Žila jen z výdělku v divadle a nicotného sirotčího důchodu. Do komunistické strany vstoupila v roce 1948. Není jasné, zda z vlastního přesvědčení, nebo zkrátka proto, aby utáhla rodinný rozpočet. S divadlem často cestovala a její dvě neposedné děti nikdo nechtěl hlídat. Proto si je často „odkládala“ do dětského domova. Jako matka byla na dlouhou dobu nepoužitelná.
Trápilo ji svědomí?
V listopadu roku 1952 musela Světla Svozilová učinit nelehké rozhodnutí. Ve vinohradském divadle se konala utajovaná schůze uměleckého týmu, který se měl vyjádřit k pokusu herečky Jiřiny Štěpničkové o emigraci. Umělci měli čin Štěpničkové jednoznačně odsoudit. Protože ale prokurátorce nestačilo slovní vyjádření, předložila hercům prohlášení, které mělo u soudu sloužit jako důkaz pro vynesení rozsudku smrti.
Podle pamětí herečky Vlasty Chramostové (90) se na list podepsaly čtyři herečky: Světla Amortová, Soňa Neumannová, Jarmila Švabíková a Světla Svozilová. Prohlášení se nicméně nikdy nenašlo, nejsou o něm zmínky ani v dobovém tisku. Svozilová však v té době působila velmi nešťastně. Zda ji trápily výčitky svědomí nebo spíše nenaplněný život, se už nedozvíme.
Poslední krok
Útlum Světliny herecké kariéry pokračoval i na přelomu 50. a 60.let. Zahrála si sice v komedii Dobrý voják Švejk nebo ve snímku Čintamani a podvodníci. Jestli ale do té doby získávala role vedlejší, teď už to byly jen ty zcela okrajové.
V létě roku 1966 měla vážnou nehodu, když cestovala s dcerou na prázdniny. Léčila se v nemocnici v České Lípě, později i v Praze, kde ji také operovali. Zákrok se však nepovedl a Svozilová až do konce života kulhala. Malou útěchou jí mohl být v té době titul zasloužené umělkyně, který si přebrala z nemocničního lůžka. To, že nebyla kovanou komunistkou, ale spíše nešťastnou a rozpolcenou ženou, dokazuje i fakt, že v srpnu 1968 odsoudila ruskou okupaci Československa. S filmem se definitivně rozloučila v roce 1970, kdy si zahrála poštmistrovou ve snímku Ďábelské líbánky.
Černá je lepší než rudá
Bylo 25. února 1970, lidé v ulicích oslavovali a Světla Svozilová se právě vrátila z divadelního představení. Prvním dnem si obula nové ortopedické boty, z nichž měla obrovskou radost. Tak, jako vždycky se pokusila rozsvítit světlo v chodbě. Marně. Nohy ji bolely, a proto se při výstupu do schodů opírala o deštník, zábradlí v domě chybělo. Zdolala třináct schodů. Ten čtrnáctý se jí stal osudným. Bezvládné tělo objevila po několika minutách její dcera. Na oživování už bylo pozdě.
Při vzpomínkové akci ve vinohradském divadle se však pouze neplakalo. Herec Jaromír Hanzlík (69) přítomným vykouzlil alespoň malý úsměv na tváři, když prohlásil, že konečně mohlo divadlo na Vítězný únor vyvěsit jinou, než rudou vlajku.