Ošetřovatelka žiraf Šárka (25) z Brna se stále učí rozumět zvířatům.
Bez zvířat si život nedokáže představit. Šárka Neveselá (25) bydlí na vesnici nedaleko Brna, takže se starala už jako dítě o ta domácí. V sedmi začala chodit za poníky, později začala jezdit na koních. Dnes pečuje v brněnské zoo na Mniší hoře, kterou vloni navštívilo přes 300 tisíc zájemců, o žirafy, buvolce a zebry. Jaký je život ošetřovatelky exotických zvířat?
„Odmalička jsem zvířata milovala. Chodívala jsem do lesa, který máme prakticky hned za domem. Vzala jsem si s sebou dalekohled a pozorovala srnky a bažanty. Na základní škole jsem začala chodit za poníky. Abych se ale mohla na nich svézt, musela jsem si to nejdříve odpracovat. Ale beru to s odstupem času tak, že si člověk radost musí kolikrát prostě vydřít,“ říká Šárka Neveselá. Koně jí přinášeli nejen radost, ale také strasti. Několikrát spadla, byla jimi pošlapána, pokopána a jeden Šárku dokonce zalehl tak, že jí museli v nemocnici narovnávat zlomenou nohu. V sádře ji měla čtvrt roku, ale jakmile mohla koleno ohnout, už za koňmi pelášila znovu. Nic ji od koní prostě neodradilo. Rozhodování, kam po základní škole, bylo u ní tím pádem jednoznačné. Začala navštěvovat tehdejší soukromou Jezdeckou akademii v Brně. Po studiu chtěla u koní působit dál, ale dlouho u nich nakonec nezůstala. Pracovala ve společnosti, kde nebyly lidské vztahy zrovna ideální, a tak se raději poohlédla po jiné práci u zvířat.
Konkurs do ZOO
Zřejmě osud tomu chtěl, že zrovna v tu dobu vypsala výběrové řízení na pozici chovatele a ošetřovatele brněnská zoo. Její komisi nezajímalo pouze to, jaké má kdo se zvířaty zkušenosti. „Vyzkoušela si také moje okamžité reakce na nenadále vzniklé situace. Co třeba udělám jako první, když za zvířaty přijdu, protože velmi důležitá je už i první vizuální kontrola jejich zdravotního stavu. Ne každý je totiž schopný na první pohled u zvířete rozeznat i sebemenší oděrek, kulhání, nebo že mu něco chybí. Musí mít pro zvířata a nenadálé situace nejen zkušenosti, ale i cit,“ popisuje průběh konkurzu Šárka. Uspěla a byla přidělena k parohaté zvěři. „Jejich ošetřování patří ve zdejší zoo k nejnáročnějším, protože se chová v kopcovitém terénu. Dokážete si určitě představit, jak to v takovém prostředí může vypadat, když pořádně zaprší. Kolečka do kopce a z kopce chovatel nevozí, ale prakticky s nimi jezdí. Je to práce spíše pro chlapy. Dnes se už mohu přiznat, že jsem první večer zapochybovala, zda to vše zvládnu, i když mi tvrdá práce jinak nevadí. Naštěstí jsem se z toho vyspala a rozhodla se to nevzdat i s vidinou, že budu možná brzy přeřazena jinam,“ líčí Šárka, která nakonec i přes fyzickou i psychickou náročnost práce zůstala. Nakonec byla převelena do úseku safari a je za to ráda, neboť obdivuje velká a silná zvířata. Z dnešních přibližně 1700 kusů a 370 druhů chovaných zvířat v Zoo Brno se stará o síťované žirafy, buvolce běločelé a zebry chapmannovy. „Žirafy patří mezi nejvíce vyhledávaná zvířata. Kdo by taky nechtěl vidět nejvyššího savce na světě. Bývají zvědavé i hodně přítulné. Skloní k vám hlavu, oblíznou tvář jazykem, který je dlouhý až 50 centimetrů. Na druhou stranu nemají třeba rády, když se mění často jejich chovatel, spíše preferují v tomto případě stereotyp. A tak se u těch našich šesti střídáme pouze dva,“ dodává Šárka.
Běžný den chovatelky
Šárka chodí do zoo na osmou hodinu. Cestou do šatny to bere přes stáje od zeber, přes buvolce až ke krkounům, ufounům, jak se žirafám taky jinak říká. Zvířata už ji z dálky poznají… „Žirafy se naučí dobře tónině stálého hlasu a mě poznají i podle cinkání svazku klíčů. Když za nimi ráno přijdu, nejdříve je pozdravím: Ahoj, děcka. A jdou za mnou, protože dobře ví, že jim dám nažrat, tedy kdo se o ně stará,“ vypravuje Šárka. S každým zvířetem se pozdraví, zběžně ho prohlédne, zda si nepřivodilo přes noc nějaké zranění a zkontroluje i technické zázemí. V šatně koukne na e-mailovou poštu, jestli jí nedošly nové zprávy s informacemi od vedení zoo, a potom se převleče do pracovního. Poté vyráží za žirafami s granulemi a zkontroluje stav vody v automatické napáječce. Popřeje jim dobrou chuť a vyleze na půdu se přesvědčit, zda mají dostatek sena v horních krmelcích, aby žirafy při jeho přežvykování nemusely pořád sklánět krk. Ze stájí se potom vydává ven, aby zjistila, jaká teplota tam panuje. Po očku musí sledovat, obzvláště v zimních měsících, meteoradar. Tak má zavčasu jasno, jestli a kdy bude pršet, sněžit nebo mrznout. „Podle toho se potom rozhoduji, na jak dlouho dobu mohu zvířata pustit do výběhu. Když totiž na zmrazku náhodou ujede zebra, tak se toho moc nestane. Vstane a jde si po svém dál. Hůře by to dopadlo u žirafy. Takže se musí dokonale upravit terén, aby se takovým nebezpečným situacím předcházelo. Ven ale žirafy chodí. Sice to může být jen na dobu, než se jejich stáje uklidí, nachystá podestýlka, vyveze hnůj, ale i takový pobyt na čerstvém vzduchu je pro ně ze zdravotního hlediska důležitý. A těch pár desítek minut, byť při nízké teplotě, která v Africe určitě nepanuje, jim neublíží. Horší by bylo, kdyby jim měly omrznout uši. Jejichž konce by pak upadly. Vnitřní prostory máme ale vytápěné, nejnižší možná teplota v nich je šestnáct stupňů Celsia,“ dodává chovatelka.
Jací jsou žirafy mlsouni a že je práce ošetřovatelky dřina čtěte v tištěném Aha! pro ženy, v čísle 8.