Hraběnka Eleonora z Bubna-Litic (88) o nelehkém osudu svého rodu: Jak jsme skončili na ulici?
Pochází z českého šlechtického rodu Bubnů z Litic. A právě kvůli svému původu to Eleonora Dujková (88) neměla v životě vůbec snadné. V den pohřbu dědečka ji komunisté vyhodili takřka bez ničeho z rodinného zámku v Doudlebách nad Orlicí, pak ji dlouho nikde nechtěli zaměstnat ani jako uklízečku. Přes všechny nesnáze se ale přenesla, po roce 1989, kdy jí byl zámek zcela rozkradený navrácen, se rozhodla rodinné sídlo zachránit. Dnes je z doudlebského zámku chlouba Královéhradeckého kraje. Jaký byl život hraběnky Eleonory z Bubna-Litic?
Rané dětství trávila komtesa Eleonora na rodinném zámku v Doudlebách nad Orlicí, kde bydlela s maminkou Marketou, otcem Mikulášem z Bubna-Litic a dědečkem Michaelem z Bubna-Litic. Babička Eleonora, po níž se jmenuje, brzy zemřela. Ač šlechtična, nikdy nebyla rodiči vedena k tomu, aby se moc od ostatních dětí odlišovala. „Ano, žili jsme na tu dobu v přepychu, nebylo běžné, aby lidé vlastnili auto nebo aby měl každý doma koupelnu, ve které se dokonce topilo. Náš zámek byl vybavený starým a cenným nábytkem, ale v posteli s nebesy jsem nespala,“ vzpomíná paní hraběnka. Se svým o dvacet měsíců starším bratrem Adamem (†88) měli spoustu kamarádů a kamarádek, i když patřili mezi šlechtu, nebylo vůbec neobvyklé, že pomáhali na poli při sklizních až do dožínek. „Nechtěla jsem být jiná než ostatní děti. Měla jsem na rozdíl od nich více hraček, a tak jsem aspoň kamarádky brala k nám na zámek, mnohé u nás bydlely i po celou dobu prázdnin. Na Vánoce jsem s maminkou ráda chodila a nakupovala ostatním dětem dárky, vadilo mi, že dostávaly jen to, co nutně potřebovaly – šálu, čepici nebo rukavice, kdežto já dostávala panenky, kočárky nebo čokoládu,“ vypravuje paní Eleonora.
Život ve stínu války
„V Praze se mi vůbec nelíbilo. Neměla jsem zde žádné kamarádky, navíc mě na žádnou školu nechtěli vzít, protože jsem byla oproti ostatním o rok mladší. Smilovali se nade mnou až v klášterní škole u svaté Voršily, kde mi však s přijetím nadešly další krušné chvíle. Nevěděla jsem totiž například, že v církevní škole se zdraví »Pochválen buď pán Ježíš Kristus«, a tak jsem zdravila »dobrý den«. Pro nevhodné pozdravení mne abatyše švihla prutem přes záda a následně mně na ně připíchla cedulku, na níž stálo, že neumím správně pozdravit. Bylo to hrozně ponižující. Ale vše špatné je k něčemu dobré. Našla jsem si tam moji nejlepší celoživotní kamarádku – Nany,“ líčí paní hraběnka. Od sester Voršilek přešly obě dívky v Praze na anglické gymnázium, než ho za druhé světové války zavřeli nacisté. Následovalo studium na bývalé Masarykově reálce v Ječné ulici.
V té době se stal Eleonořin tatínek protektorátním ministrem zemědělství. Po popravě předsedy vlády Aloise Josefa Eliáše v roce 1942 za propojení na odboj abdikoval. Rodina musela během 48 hodin opustit byt. Otec se vrátil na doudlebský zámek, Eleonora zůstala s nemocnou maminkou v Praze. „Hodně lidí tatínkovi vyčítalo, že byl ve vládě za Němců. Měla jsem mu to také za zlé. On mi však vysvětlil, že pokud by všichni Češi stáli stranou, dělali by si s námi nacisté, co by chtěli. A tak chtěl touto cestou aší vlasti pomoci,“ vzpomíná paní Eleonora. Přesto byl její otec po válce obviněn z kolaborace, 14 měsíců strávil v zajišťovací vazbě na Pankráci. Požadoval spravedlivý soud, kterým chtěl dokázat svoje vlastenectví k českému národu. Nakonec byl propuštěn bez soudu, ale s potvrzením o národní spolehlivosti. V té době Eleonoře zemřela maminka a životní podmínky rodiny se se sílícím vlivem komunistů začaly zhoršovat.
Vdala se za lesníka
Kdyby byla jiná doba, určitě by se komtesa Eleonora provdala za někoho ze šlechtického rodu. Jenže část šlechty odešla kvůli válce a po ní kvůli nastupujícímu komunismu do ciziny. Navíc se Eleonora na dovolené na Valašsku seznámila se studentem vyšší lesnické školy Petrem Dujkou (†75). Byla z toho velká láska, 2. května 1948 se konala svatba a o pár měsíců později se narodila prvorozená dcera Marketa (68). Tehdy ale Eleonořin otec i bratr Adam emigrovali do Rakouska a rodině Dujkových začalo hodně krušné období. „Do našeho bytu vtrhli komunisté a veškerý nábytek nám polepili cedulkami, že jde o státní majetek. Na zámku naštěstí ctili dědečka, který byl v Doudlebách velmi oblíbený, a tak ho tu nechali dožít do jeho smrti v roce 1949. Na jeho pohřeb jsme tehdy přijeli z Prahy vlakem i s tříměsíční dcerou, kterou nám hlídala známá. Ta mi po návratu z pohřbu řekla, že mě do zámku už nepustí. Komunisté ho během obřadu stačili celý zapečetit. Nemohla jsem si z něho vzít ani osobní věci, dokonce ani plínky pro Marketu. Skončili jsme na ulici, nezbylo nám nic,“ vypravuje paní hraběnka.
Její manžel přišel sňatkem se šlechtičnou o práci. Vyplnil 27 kádrových dotazníků, ale neúspěšně. Teprve pak se dostal do resortu, kde toho o něm moc nevěděli, do stavebnictví. Rodina se v té době rozrostla o další děti – Monicu (67), Petra (65) a Michala (62). „Nebylo ani na šaty, takže jsem v létě chodila stále jen ve svetru a tvrdila, že mi v něm není horko. V nájemním bytě jsme neměli koupelnu, z malého pokoje jsme udělali kuchyň, kam jsme vodu přinášeli a odnášeli přes chodbu. Těžko se daly získat peníze na několik kousků vánočního kapra. Půlrok manželova života bez zaměstnání nás stál následných dvanáct let života v dluzích, které jsme poctivě spláceli,“ říká paní Eleonora. Ani ji kvůli jejímu negativnímu kádrovému posudku nechtěli nikde zaměstnat, a to ani jako uklízečku. Až časem se stala aspoň pomocnou silou v dietní jídelně u Bumbrlíčka v pražské Vodičkově ulici. Dokonce z ní tady udělali později i servírku. Odtud zamířila do pasáže Rokoko, kde pod vydavatelstvím Melantrich prodávala časopisy. „Během srpnové okupace 1968 jsme bydleli v Praze u Palackého mostu. Ten, jako jiná strategická místa, hlídali Rusové s tanky. Aby lidem nahnali strach, stříleli jen tak zbůhdarma do oken. Odrážené kulky od stropů nebo stěn se zavrtávaly i do parket, prolétávaly dveřmi, jak se jim zlíbilo. Ukrýt se bylo možné jen v kumbále, kam jsme se doplazili. Až na jednu kulku jsme našli všechny. Ta poslední vypadla až v zimě z mého límce, když jsem si oblečení vyndávala ze skříně v předsíni,“ uvádí paní hraběnka, která i přes všechny potíže nikdy neuvažovala o možnosti emigrovat na Západ.
Jak probíhaly její návraty na zámek? A jakou historií se pyšní Eleonorin rod? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč, a to vždy od úterý.