Karolína Ondrašíková (21) už devět let bojuje s diabetem 1. typu a říká: "S cukrovkou se musíte skamarádit!"
Nic není tak hrozné, jak to ze začátku vypadá… Své o tom ví Karolína Ondrašíková (21) původem ze severočeského Rumburku. Letos v létě to bylo devět let, co zjistila, že trpí zákeřným onemocněním. Devět let od doby, co se poznala, jak s nadsázkou říká, se svojí nejlepší kamarádkou: „I když - není zrovna nejlepší a není to vlastně ani kamarádka. Na druhou stranu jsem s ní každý den a každou chvíli, takže pokud bych se s ní neskamarádila, bylo by to těžké. Jmenuje se Cukrovka, někdy Diabetes a občas je to taky »hrozná otrava«.“ Jak s nemocí bojuje a co všechno jí vzala, ale i dala?
To, že má Karolína cukrovku, na ní nepoznáte. Kávu latté si během naší schůzky nesladí, ale na tom nic neobvyklého není. A svoji životně nezbytnou inzulínovou pumpu, elektronické zařízení o velikosti mobilu, které umožňuje neustálou aplikaci inzulínu kanylou zavedenou do podkoží, má schovanou pod svetříkem. Půvabná studentka Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, oboru specializace v pedagogice, se ale za svoji chorobu rozhodně nestydí. Chystá si bakalářskou práci a věří, že z ní bude učitelka. Kromě školy chodí i na brigády, pomáhá s dětmi ve školce a v jeslích. Tři roky žije v Praze s přítelem Honzou (29). Vypadá spokojeně a vyrovnaně. „Vím, co od života chci. Jsem ráda, jaká jsem, a jsem taková právě kvůli cukrovce,“ říká Karolína. Ne vždy ale byly její dny optimistické…
Měla jsem hlad a žízeň
Karolíně bylo 12 let a chystala se poprvé na tábor. „Pár dní před odjezdem jsem se necítila dobře, hodně jsem pila a neměla chuť nic dělat. Zato jsem měla obrovský hlad. Takový, že jsem nemohla ani chodit. Aspoň jsem si myslela, že je to hlad. V té době mě nenapadlo, že to, co cítím, je hypoglykémie,“ vypráví dívka. „Několikrát jsem se v té době počůrala, takže jsem se začala bát, že se mi děti na táboře budou smát,“ dodává. Její maminka Jana (43), která je zdravotní sestra, vzala dceři vzorek moči. Diagnóza? Cukrovka 1. typu. V tu chvíli věděla Karolín jen to, že bude ležet několik dní v nemocnici a bude se toho muset hodně naučit. Pro dvanáctiletou dívku, která do té doby nebyla vážně nemocná, to byl šok. „Často jsem brečela. Jehly mi naháněly hrůzu a představa, že si budu muset píchat inzulín několikrát denně, se mi zdála nemožná. Jednou jsem si to ale musela naučit píchnout. Tak či tak, zvládla jsem to,“ vzpomíná na léto roku 2007. Čtyřikrát denně si musela píchat inzulín pomocí inzulínových per.
Můj život s pumpou
Vše se najednou změnilo, vlastně celé rodině přibyla spousta starostí. Další rána přišla o tři roky později. Když bylo Karolíně patnáct, zemřel jí tatínek. Zůstala tehdy jen s mámou a mladší sestrou Adélou. „Byly to moc těžké chvíle pro nás všechny...,“ říká tiše. Ale život musel jít dál a ona pak paradoxně díky cukrovce poznala nové kamarády. „Poznala jsem je na »dia táborech«. Na nich jsem viděla, že v tom nejsem sama. A zbytek dětí nevypadal tolik vystrašeně, což mě povzbudilo. I díky táboru jsem se rozhodila po několika letech pro inzulínovou pumpu, kterou jsem nejdřív vůbec nechtěla,“ vypráví sympatická vysokoškolačka. „Pumpu mám vlastně pořád u sebe, a když si ji na chvíli odpojím, vím, že mi něco chybí. Kromě koupání ji musím mít v podstatě stále. Ta pumička je prostě součást mě,“ upřesňuje.
Je to zkrátka věčný boj
Jako malá holka, ještě před onemocněním, závodila Karolína na kole. Dnes kolo vytáhne už jen výjimečně, ale na výlety a procházky chodí moc ráda. Před několika měsíci začala také cvičit ve fitku, ale ještě to prý nemá tak vychytané, jak by si přála. „Někdy neodhadnu inzulín, někdy jídlo, a když si myslím, že by vše mohlo být ideální, jako naschvál není. Snažím se měřit před každým jídlem a vždy, když si nejsem jistá, nebo se mi něco nezdá. Život v Praze mě naučil, abych se nestyděla změřit se v restauraci nebo v metru,“ říká. Musí se zkrátka pořád hlídat a být vůči sobě zodpovědná. Cukrovka jí ale, jak tvrdí, v mnohém pomohla. Naučila se spoustu nových věcí, vybrala si díky ní i střední školu, studovala totiž »zdrávku«. „Dospěla jsem rychleji než moji vrstevníci. Někdo si před odchodem z domu kontroluje mobil, klíče a peněženku - já si kontroluji glukometr, léky a hroznový cukr. Prakticky jsem dospěla během jednoho dne, kdy mi cukrovku zjistili,“ dodává Karolína. Ukočírovat glykémie je ovšem boj! Hypoglykémii naštěstí včas pozná, takže nosí sušenku nebo hroznový cukr vždy u sebe. „Většinou je mi v tu chvíli slabo a začnou se mi třást ruce. Někdy ale zdání klame, a i když bych dala ruku do ohně za to, že mám hypoglykémii, glukometr ukáže naopak hyperglykémii,“ vysvětluje.
Jaké úsměvné situace statečné Karolíně život s cukrovkou přináší? Dočtete se v novém Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!