Maželé Jarka a Antonín Šilhavých jsou muzikanti: Ze zchátralého secesního nádraží vybudovali jazzovou zahradu!
Žijí spolu 48 let. Jsou nejen manželé, ale také výborní jazzoví muzikanti, kteří spolu hrají v jedné kapele. Před třiadvaceti lety se ale Jaroslava a Antonín Šilhavých pustili do velmi dobrodružného projektu. Koupili totálně zdevastované secesní nádraží nedaleko Neratovic a rozhodli se z něj vybudovat místo, kde se budou scházet a bavit lidé, kteří mají rádi muziku. Následovala nekonečná práce, ale nakonec se jim sen otevřít Jazzovou zahradu Na Staré štaci splnil. Jak to všechno probíhalo a co dnes jejich zahrada nabízí?
Seznámili se na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde oba studovali. Jarka klavír, Antonín trubku. „Na začátku roku mi dali rozdat sešity. Když jsem se na jeden podívala a uviděla jméno Šilhavý, hned jsem si řekla, jak asi vypadá kluk, co má tak příšerný jméno. Nejdřív mě vůbec nezaujal, ale pak nás spojila hudba. Oba totiž milujeme jazz,“ začíná s úsměvem vyprávět paní Jarka. Po studiích spolu chtěli hrát ve stejné kapele, ale ač jsou oba vynikající muzikanti – hráli například i s Karlem Gottem (77), Evou Olmerovou (†59) či Laďou Kerndlem (71), nemohli společné angažmá najít. „Všude chtěli buď trubku, nebo piano. Anebo měli strach, že když něco nebude klapat, odejdeme z kapely oba, tedy dva stěžejní nástroje. A tak jsme si museli založit kapelu sami,“ pokračuje ve vyprávění Antonín. Ten hrál v letech 1964 až 1966 ve známé dixielandové kapele Revival Club. Po jejím rozpadu Antonín založil kapelu novou – název prý koupil od bývalého kapelníka Jana Smrta za krabici doutníků. A tak v roce 1979 vznikl Revival Swing Band Praha. S ním začali hrát nejen v Česku, ale po Evropě...
Na Staré štaci
Na počátku 90. let objevili nedaleko Neratovic, kde bydleli, zchátralé secesní nádraží, které postavil kolem roku 1860 významný stavitel železničních staveb Jan Muzika. „S nádražím je spojena i historka o slavném skladateli Bedřichu Smetanovi. Ten do nedalekého Obříství jezdil na letní byt a prý ho v den, kdy hořelo Národní divadlo, málem přejel vlak. Už tehdy byl totiž stižený hluchotou, a tak neslyšel varování železničářů i cestujících na peróně a vstoupil do kolejiště. Naštěstí se v poslední chvíli otočil a zachránil se. Díky tomu mohl dokončit rozepsanou operu Hubička a napsat i další skvělá díla,“ vypravuje Antonín. I když byla budova nádraží víc jak 25 let opuštěná a totálně zdevastovaná – po požáru totiž z budovy zbyla jen kostra, všude byl odpad, který sem byl léta svážen z okolních obcí, kopřivy a roští, manželé Šilhaví se rozhodli, že objekt koupí a znovu uvedou do života.
„Když jsme totiž jednou hráli v Německu, v městečku Starnberg nedaleko Mnichova, objevili jsme tam takřka identické nádraží. Jenže bylo nádherně udržované a v jeho těsné blízkosti byla tzv. Biergarten, kde lidé popíjejí, poslouchají muziku a relaxují. Rozhodli jsme se, že něco podobného vybudujeme i Na Staré štaci,“ vysvětluje svůj nápad Antonín. Nastal kolotoč běhání po úřadech. Jen od Českých drah, které budovy nádraží vlastnily, musel získat 35 razítek, odkup pozemku dokonce schvalovala tehdejší vláda! „Nakonec bylo na všech formulářích víc než 90 razítek,“ směje se Antonín. V roce 1994 byla budova nádraží konečně Šilhavých, o dva roky později i přilehlé pozemky. A nastala druhá, náročnější fáze…
Dřina, dřina, dřina
Manželé se pustili do práce. Když nekoncertovali, pracovali Na Staré štaci. „Do budování jsme se pustili sami, za pomoci syna Jana. Já jsem původně vystudovaný stavař, takže jsem si celkem věděl rady. I tak trvalo celých šest let, než jsme mohli otevřít,“ říká Antonín. Budova nádraží byla úplně zpustošená, musela se opravit od krovů a střechy přes okna a příčky až po podlahy a schody. „Museli jsme vyčistit sklep a studnu, která byla zcela zavezena. Musel jsem si půjčit ohromné čerpadlo a čistili jsme to dva dny. Ta studna je ale unikát, vzhledem k tomu, že sloužila k napájení lokomotiv, je obrovská, takže zatímco někde bojují s nedostatkem vody, my jí máme přebytek,“ líčí Antonín. Dále se musela zavést elektřina, vybudovat příjezdové komunikace a udělat náročné terénní úpravy, vybudovat oplocení, parkoviště, vysadit stromy a vysít trávníky… Prostě nekončící dřina. „To víte, že jsme s tím chtěli kolikrát praštit. Ale vždy nám pomohla ta vize, jak to tu bude jednou vypadat a že se tu budou scházet dobří muzikanti a lidé, kteří mají muziku rádi,“ dodává Jarka.
Jak probíhalo otevření jazzové zahrady? A co dnes návštěvníkům nabízí? Čtěte v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!