Věru (32) ze Svitavska lékaři předem varovali, že se její dítě narodí postižené: "O potratu jsem neuvažovala ani minutu!"
Těšili se na první miminko, plánovali budoucnost. Během chvíle se ale manželům Věře (32) a Josefu (39) Havlíčkovým z Vranové Lhoty na Svitavsku změnil život. Lékaři je totiž upozornili na to, že s jejich dítětem nemusí být vše v pořádku. Pak vyřkli krutou diagnózu: Downův syndrom. Havlíčkovi ani na minutu neváhali s rozhodnutím, zda si děťátko nechají… O Vítka (18 měsíců) s láskou pečují a radují se z každého jeho pokroku.
„Vítek je naše první a zatím jediné dítě. O podezření na Downův syndrom jsme se dozvěděli už na prvním screeningu. Na ultrazvuku v Olomouci tehdy nedokázali zcela přesně změřit jeho nosní kůstku, i když to ještě automaticky neznamená, že bude mít dítě Downův syndrom,“ začíná s vyprávění Věra. Ani celkové vyšetření nic závažného neprokázalo. „Doktoři mě pořád píchali do břicha, aby se malý otočil a zjistili tak více, jenže on to odmítal. Proto nás poslali na procházku s tím, ať se vrátíme za hodinu. Trochu se přitom přece jen pohnul, ale doktoři z toho stejně chytřejší nebyli. Po cestě domů jsme se stavili v myčce umýt auto. Pamatuji si v ní přesně na okamžik, kdy jsem zaslechla, že mi zvoní mobil, který nevěstil nic dobrého,“ vzpomíná. Hlas na druhém konci pozval Věru k návštěvě genetiky hned na následující den. Vyšetření totiž přece jen něco odhalilo. Plod měl mít jeden chromozom navíc, nebo mu naopak jeden chyběl. Pro budoucí rodiče to byl hrozný šok. Nedokázali si představit, co je čeká. Doma čekala mezitím na Věru a Josefa netrpělivě celá rodina. Všichni je utěšovali, že ještě není nic jistého, tak ať nezoufají, určitě vše se v dobré obrátí. I tak Věra hodiny proplakala, nemohla pochopit, proč se něco takového muselo stát zrovna jim. „Manžel si vzal na návštěvu genetiky v práci volno, aby mi byl oporou a neustále mě musel utěšovat. Abych aspoň na chvíli přišla na jiné myšlenky, koupil mi oblíbenou obrovskou zmrzlinu. Ale stejně mi nechutnala. Bylo to pro nás už tehdy moc těžké. Na genetice s námi lékařka začala rozebírat naše rodinné vztahy s tím, jestli známe někoho s Downovým syndromem. V té době jsem byla zaměstnaná v čajovně a chodili k nám také lidé s tímto onemocněním. Nakonec nás lékařka poslala na chodbu, abychom si spolu promluvili o tom, co chceme dál, zda chceme, aby se nám miminko narodilo,“ říká Věra.
Důležité rozhodnutí
„Bylo nám doporučeno vyšetření na odběr plodové vody, choriových klků (umožňuje zjistit chromozomální a genetické odchylky plodu již na konci 1. trimestru – pozn. red.), které by mělo Downův syndrom odhalit takřka na sto procent. Současně nás ovšem varovali, že vyšetření může vést nakonec i k poškození plodu. S manželkou jsme byli zajedno v pokračování těhotenství tak jako tak, proto nebyl důvod dítě ohrožovat žádnými dalšími zákroky. Bylo to spontánní rozhodnutí, ani jeden jsme o tom nějak zvlášť nepřemýšleli. Čím víc nad tím nyní dumám, tím je mi jasnější, že bychom se rozhodli stejně, i kdybychom měli na rozmyšlení daleko více času,“ vkládá se do vyprávění Josef. I Věra byla vnitřně přesvědčená, že dítě si i přes to všechno zaslouží žít. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by šla na potrat. Další podrobnější vyšetření budoucí rodiče zavrhli a naopak se snažili naplno vychutnávat si přípravy na mateřství, i když to nebylo vůbec jednoduché. „Vše jsem zvládala i díky manželovi, o kterého jsem se mohla celou tu dobu opřít. Řekl mi: Ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě. Moc si toho vážím a na jeho slova často vzpomínám,“ přiznává Věra.
Náročný porod
Na konci těhotenství je lékaři uklidňovali, že bude vše v pořádku. Věra s Josefem jim rádi uvěřili, možná i proto, že chtěli věřit v zázrak. Pak ale přišel porod, který se zkomplikoval, a dítě nakonec muselo ven císařským řezem. „Už tehdy jsem měla pocit, že je něco hodně špatně, jako by dítě mělo snad i zemřít. A to mi ještě ke všemu nechtěl nikdo říct, co se vlastně děje! Lékař po mém porodu skoro koktal. Byla jsem z toho všeho hysterická a řvala na něj, ať mi zavolá někoho, kdo mi konečně něco poví. Přišla doktorka a jen mi stroze sdělila, že má Vítek šest prstů. A zřejmě i Downův syndrom,“ vypravuje Věra. Obavy, že jejich syn skutečně má Downův syndrom, se potvrdily až několik dnů po porodu. I když byli rodiče dopředu varováni, byl to pro ně nakonec velký šok, protože si takovouto diagnózu připustit u svého syna nechtěli. „Traumatizující pro mě byl také fakt, že mi v porodnici nedovolili, aby se mnou jel na kardiologické vyšetření manžel. Neměla jsem po psychické stránce sílu na to, abych Vítka nesla. A tak vzal moje dítě do náruče saniťák. Mně se z očí jen hrnuly slzy. Na kardiologii mi doktorka potvrdila, že Vítek má Downův syndrom.“
Jaký je život s postiženým chlapcem? A co si přejí rodiče do budoucna? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!