Marie Kinsky (53) pochází z francouzského šlechtického rodu a říká: "Život hraběnky? Je to samá práce!"
Hraběnku člověk nepotká každý den. I když jsem už dělala rozhovory s mnoha známými a zajímavými lidmi, tentokrát jsem měla trochu trému. Marie Kinsky (53) však veškeré předsudky a představy o hraběnkách jako rezervovaných dámách v klobouku okamžitě rozptýlila. Je bezprostřední a veselá, ač rodilá Francouzka, mluví dobře česky, byť s roztomilým přízvukem a drčivým R. Jakožto bývalá tanečnice se vyjadřuje nejen slovy, ale i gesty. O soukromí mluví nerada, mnohem víc se rozpovídá, když dojde na areál zámku ve Žďáru nad Sázavou, který spolu s manželem, hrabětem Constantinem Kinským (55) spravuje, a na festival současného tance, který ve Žďáru pořádá. Co všechno hraběnka Marie Kinsky prozradila v rozhovoru pro Aha! pro ženy?
Pocházíte ze starého francouzského rodu, jehož kořeny prý sahají až do 15. století. Jak ovlivnil vaše dětství fakt, že máte šlechtický původ?
„Myslím, že mezi mnou a ostatními dětmi nebyl velký rozdíl. Žili jsme úplně normální život, ve kterém nechyběla škola, aktivity po škole nebo prázdniny u babičky. Jen jsme museli být víc reprezentativní, muselo být vidět, že jsme dobře vychovaní, abychom si tu svoji minulost zasloužili. Spíš bych řekla, že mě mnohem víc ovlivnil fakt, že pro celou naši rodinu byla velmi důležitá kultura. Hodně se u nás četlo, poslouchali jsme hudbu, chodilo se na výstavy, do divadla, do kina... To je něco, co vidím hodně i tady v Česku, řada lidí si čte třeba v metru, mnozí mají skoro profesionální cit pro hudbu. To je věc, která je mi na Češích blízká.“
Jak jste se dostala k tanci?
„Nejdřív jsem začala dělat bruslení. Moje matka viděla, že jsem trošku toporná, a tak si řekla, že klasický tanec by mi mohl pomoci. Proto mě dala do baletu. Asi v tu chvíli netušila, co ji čeká, co to vůbec znamená mít dceru tanečnici. (směje se) První faktické setkání s tancem tedy přišlo, když mi bylo devět a šla jsem na konzervatoř.“
Kdy jste se seznámila se svým manželem?
„Na univerzitě v Paříži, byli jsme oba studenti. Měla jsem přítelkyni, která ho znala, jednou dělala nějakou oslavu, a tam jsme se poznali.“
Čím vás zaujal?
„Tím, že byl úplně jiný. Byl legrační, měl zajímavé a chytré názory na různé věci, byl hodně otevřený, sečtělý a kulturní.“
Jak jste se cítila po příchodu do rodiny Kinských? Musel to být pro vás nový svět, rodina s českými kořeny, k tomu vaše tchyně pochází z Gruzie…
„Do té doby jsem žila běžný život v Paříži. Když jsem vstoupila do této rodiny, otevřel se mi český, gruzínský, mezinárodní svět, kde se mluvilo mnoha jazyky, setkávali jsme se s lidmi z celého světa. Musela jsem se s tím trochu srovnat, ale bylo to super.“
Vzali jste se ještě v době, kdy v Československu vládla totalita. Když padla železná opona a vy sem poprvé přijeli, jak to tady na vás zapůsobilo?
„Poprvé jsem sem přijela v roce 1991. Když to srovnám s dneškem, musím říct, že si užívám fakt, že se konečně můžu lidem na ulici podívat do očí a mluvit s nimi. Nikdo přede mnou neuhýbá jen proto, že jsem cizinka. To je velký posun oproti době, kdy jsem přijela poprvé. Vidím dnes na lidech více sebevědomí, více se berete vážně a už nemáte strach. To je velmi potěšující.“
Mluvíte dobře česky, dělal vám náš jazyk problémy?
„Dělá mi pořád problémy a myslím, že to tak bude do konce života. (směje se) Ale dorozumím se tady velmi dobře, protože u vás to není tolik otázka jazyka, ale komunikace jako takové. Češi jsou úplně suproví v tom, že akceptují, i když lidé mluví špatně. Vy prostě chcete rozumět. Takže komunikace funguje.“
Ve Francii to je jinak?
„V tomhle ano. Francouzi nejsou tolik zvyklí na jiné jazyky, nemohou pochopit, že někdo nemluví dobře a neumějí se adaptovat na různé přízvuky a podobně.“
Byli jste se už při vaší první návštěvě podívat na zámku ve Žďáru nad Sázavou? Jaký to byl pohled?
„Když jsme tam přišli poprvé, ještě před restitucí, bylo to popravdě smutný pohled. Když tchán (Radslav Kinský – pozn. red.) získal zámek v roce 1992 zpátky, začal se o celý komplex starat. Byl to právě on, kdo udělal největší kus práce. Teď se tomu věnujeme společně s manželem a samozřejmě pokračujeme v tom, co tchán začal. Ale už nejde jen o to opravovat a udržovat budovy, hlavně chceme, aby to byl prostor otevřený všem.“
Celý rozhovor s hraběnkou Marií Kinsky čtěte v tištěném letním speciálu Aha! pro ženy! V prodeji jen za 8,90 Kč.