Bývalá žokejka Míla Hermansdorferová-Schulzová (76): Kdybych tehdy nevyhrála, snad skočím ze skály!
Rozhodne-li se žena pro mužské povolání, musí mít nejen velké odhodlání, ale také notnou dávku štěstí, aby uspěla. Právě tyto dva aspekty provázely profesní dráhu Miloslavy Hermansdorferové-Schulzové (76), která se v roce 1972 stala první ženou, jež zvítězila, v tehdy ještě Československém, Derby. Že vám pojem derby sedí spíše k tradičním duelům Sparty a Slávie, ať už na fotbalovém trávníku, či mistrovském ledu? Prostřednictvím jedné z nejúspěšnějších českých jezdkyň historie poznáte, že to pravé Derby je jen jedno, a to dostihové. Jak vzpomíná paní Míla na roky strávené u koní? Kdy naposledy byla v sedle a čím si dnes plní svůj volný čas?
Většina lidí se ke své práci dostává přes rodiče nebo známé, jak to bylo u vás?
„Táta byl soudní úředník, dělal na okresním úřadě revidenta, a maminka byla v domácnosti. Bydleli jsme v krásné vile v Hodoníně a já prý pořád snila o tom, jak přijedu do města na koni, a navíc v uniformě. To víte, byla jsem děcko, malé a hloupé.“
Svůj sen jste si ale částečně splnila tím, že jste začala chodit na jízdárnu…
„Na jízdárnu jsem začala chodit, až když jsme se odstěhovali k maminčiným rodičům. Je pravda, že maminka mi hodiny na jízdárně nechtěla povolit, ale slib byl slib a právě ježdění bylo mým velkým přáním. Vzpomínám, že vedoucího jízdárny dělal nějaký pan Lorenčík. Maminka za ním šla s tím, že se o mě bojí, a dostalo se jí této odpovědi: »Paní Hermansdorferová, buďte klidná, ona dvakrát spadne a nechá toho«. A já spadla mockrát a nic…“
Už tehdy jste se přátelila s Jirkou Novákem, který pak sehrál poměrně významnou úlohu ve vašem přesunu do Velké Chuchle…
„Jelikož oba rodiče byli z politických důvodů zavření, gympl, i když jsem měla samé jedničky, nepřipadal v úvahu. Tak jsem zkoušela alespoň zemědělskou školu v Olomouci. Nevyšlo to ani tam, i když vím, že ze 120 uchazečů jsem byla v prospěchu dvacátá šestá. Maminka se příšerně rozčílila a vyrazila do školy, kde se dozvěděla, že mé nepřijetí přišlo »befelem« od ředitele a pro děti jako já je dobrý jen kravín. To, co maminku vytáčelo, mně až tak úplně nevadilo. Psala jsem si totiž s kamarádem z jízdárny Jirkou Novákem, který se šel učit právě do Chuchle. Znal situaci u nás doma a celý můj příběh odvyprávěl řediteli tamního učiliště (Střední zemědělské učiliště ve Velké Chuchli - pozn. red.). A tak se stalo, že za 14 dní přišel telegram: Přijeď, jsi přijata!“
Jaký byl pro vás nástup na učiliště, kde byli převážně kluci?
„Nebylo to jednoduché. Internát byl tehdy v Trnové, obci vzdálené od chuchelského závodiště asi deset kilometrů, a když jsem přijela, kluci, kteří byli vyložení z oken, na mě volali: »Jé, další kuchařka jde!« Byla jsem totiž malá a boubelatá. Ředitel učiliště se mě na všechno vyptal a slíbil, že když všechno půjde, jak má, pokusí se mě po prvním roce dostat na gymnázium a pak na veterinu do Brna, jak jsem chtěla. Dopadlo to ale jinak. Hned první rok jsem vyhrála tři učednické dostihy, líbilo se mi, jak mi lidi zatleskali, a se studii byl konec.“