Jana Sadílková (34) je nadšenou brněnskou dobrovolnicí, nezištně a ve svém volnu: "Pomáhala jsem i dětem v Africe!"
Jsou lidé, kteří vše dělají pouze pro peníze. A pak jsou takoví, kteří nezištně pomáhají pro svůj dobrý pocit a z lásky k druhým. Bez nároku na honorář, bez jakékoli odměny. Ve svém volném čase a jen a jen pro to, že někomu jinému udělají radost. A právě do této skupiny patří Jana Sadílková (34) z Brna, která již mnoho let působí jako nadšená dobrovolnice u nás i v zahraničí. Dětem pomáhala v Ugandě, seniorům v Anglii a v současnosti v nově otevřeném brněnském DobroCentru.
Narodila se v Pardubicích, ale ve třech letech se s rodiči přestěhovala do tatínkova rodného Brna, kde žije dodnes. Když vystudovala střední „ekonomku“ a jazykovou školu, rozhodla se jet znalost angličtiny „pilovat“ za hranice. „Působila jsem rok jako au-pair v Anglii, pak jsem tu samou práci dělala rok v Americe,“ říká Jana, která se poté vrátila do moravské metropole. Chvíli studovala vysokou, pracovala v kanceláři. „Jenže mě to nebavilo, proto jsem se rozhodla pro změnu. Na internetu jsem objevila inzerát, že hledají v Anglii pečovatelku pro staré lidi. A tak jsem odjela,“ vypráví Jana. Čtrnáct měsíců od rána do večera pomáhala seniorům, ale i tělesně či mentálně postiženým. A pak svou roli sehrála náhoda. „Objevila jsem inzerát od Arcidiecézní charity Praha, která hledala dobrovolníka do Ugandy. Mají tam několik škol v programu Adopce na dálku a chtěli někoho, kdo by děti učil angličtinu. Přihlásila jsem se a několikrát letěla z Anglie na pohovory do Prahy. Vybrali mě a já rovnou odcestovala do Ugandy. To bylo v roce 2011,“ vypráví Jana.
Zkušenosti z Ugandy
Na šest měsíců, které v Africe strávila, nikdy nezapomene. Místo učení se však nakonec věnovala práci pro program Adopce na dálku. Pracovala v terénu, dávala dohromady podklady, evidovala a navštěvovala místní děti ve školách. Psala s nimi dopisy, vybírala vysvědčení. „Mám ráda nová místa, prostředí, baví mě poznávat nové lidi. Uganda byla jiný svět a hodně mi dala. Lidi tam fungují jinak, děti na vás v jednom kuse pokřikují, nikdo nemá ponětí o čase, termíny jim nic neříkají, o to byla práce náročnější,“ vzpomíná nadšená dobrovolnice. Uganda, kde bydlela na faře vedle jeptišek a farářů, ji hodně překvapila. „Netušila jsem, že je to krásná zelená země, žádná vyprahlá Afrika, klidně by se sem dalo jet i na dovolenou,“ říká. Zároveň je to však země chudá, a tak na vesnicích nebyl výběr jídla. „Hlavní místní strava je pošo, kaše z kukuřičné mouky, není ochucená a chutná jak ztvrdlá krupičná kaše. Pak se tam hodně jedí dušené banány – matoke a dušené fazole. Maso jen výjimečně. A vše se stále opakuje,“ vzpomíná Jana. Naštěstí se o alespoň o víkendech dostala do hlavního města Kampaly, kde se dalo normálně najíst.
První brněnská dobrovolnice
Po půlroce se Jana vrátila do Brna. Když se v lednu 2012 naskytla příležitost nastoupit do Fakultní nemocnice u sv. Anny jako koordinátorka mobilit, neváhala. „Posilujeme vazby s výzkumnými institucemi v Evropě. Realizujeme cesty našich výzkumníků na jiné evropské instituce či konference, stejně jako pobyty cizím výzkumníků u nás. Kupuji letenky, zajišťuji financování podle fondů EU a tak podobně,“ vysvětluje. Dobrovolnictví jí ale chybělo. Když se tedy v nemocnici začalo mluvit o vzniku DobroCentra, ihned se přihlásila jako jeho první dobrovolnice. A byl to návrat k práci se seniory. Její náplní je zpříjemnit léčbu hospitalizovaným pacientům, hrát s nimi hry, číst jim, zpívat si s nimi, trénovat paměť… Zkrátka zpříjemnit jim dny v Doléčovacím a rehabilitačním oddělení. „Nemám už prarodiče a touto pomocí seniorům můžu získat jiný náhled na svět a na život. Když vidím jejich nadhled a zkušenosti, dokáže mě to vnitřně obohatit. A když jim zpříjemním dny, je to jen příjemný bonus,“ říká.
Celý příběh najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.