Ivana a Antonín Schneebergerovi z Těrlicka jsou pěstouny na přechodnou dobu: Dávají lásku cizím dětem!
Najdou se tací, kteří si myslí, že to dělají pro peníze. Je spousta těch, kteří jejich způsob života nechápou. A mnoho dalších, kteří Ivanu (51) a Antonína (52) Schneebergerovy z Těrlicka obdivují. Pro to, že svůj čas i lásku věnují cizím dětem. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Manželé jsou totiž pěstouny, přesněji řečeno pěstouny na přechodnou dobu. Patří k prvním u nás a za dva roky měli doma už šest miminek. Těch, o které se nechtěla, nebo nemohla postarat jejich vlastní máma...
Do Štědrého dne roku 2012 zbývalo pár hodin a stejně jako v ostatních rodinách i v domku Schneebergerových finišovaly předvánoční přípravy. Jenže v tomto případě měly i příchuť něčeho zcela nového. Tehdy, 23. prosince, si totiž manželé přinesli domů první miminko. „Bylo to 80. dítě z českých babyboxů. Klučíka odložili v Havířově. Dnes už má své pěstouny a daří se mu skvěle,“ říká paní Ivana.
Samé holky
Od té doby, co předali chlapečka novým "rodičům", dostali do péče samé holčičky. „Teď máme doma pátou. Je ještě maličká, narodila se poslední březnový den, a je moc hodná. Jen spinká a baští," svěřil se Antonín, který na rozdíl od své ženy (dříve pracovala ve školní jídelně) chodí do zaměstnání. Už jednatřicet let slouží u profesionálních hasičů. Vždy žil hodně aktivně. Po práci vyrážel do hor či na kolo, nyní Ivaně pomáhá pečovat o svěřená miminka. „S malou chodím pravidelně na procházky,“ usmívá se Tonda a dodává: „Zrovna tahle holčička se možná vrátí ke své mámě, která měla nějaké problémy.“
Hasičinu miluje. Sám však počítá s tím, že půjde, co jen to bude možné do důchodu. „Úvazek mi končí za pár let. S penězi si vystačíme. Možná bych šel na úřad a staral se o děti, které čeká přechodná či trvalá pěstounská péče. Ale spíše chci být doma se ženou a starat se o miminka. Taky doufáme, že se dočkáme vlastního vnoučete,“ těší se.
Pořádná fuška
S Ivanou mají dvě už velké děti. Dcera Nela (27) žije s přítelem. Syn Patrik (21) začal pracovat a už by chtěl pomalu bydlet ve svém. „Přitom máme nový dům,“ svěřuje se Antonín. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se manželé stali pěstouny. Děti odrostly, domácnost začínala být pomalu prázdná a tichá... Podle Antonína ale rozhodl především fakt, že se jednou na univerzitě setkal s přednášejícím, který mluvil o tom, že člověk může dát dítěti nejvíc lásky do jednoho roku života. V pěstounské péči tak oba našli smysl života a cítí ji jako svoje poslání.
Přitom drtivá většina lidí v jejich věku by každodenní miminkovský pláč a noční vstávání a krmení už snášet netoužila. A někdy je to opravdu náročné, což potvrzují i Ivanina slova. „Člověk musí být pořád ve střehu. Asi nejtěžší je právě to noční vstávání. Za dva a půl roku jsme byli je jeden jediný měsíc bez miminka a tudíž jsme neměli ani dovolenou,“ podotýká pěstounka. S miminkem je nepřetržitě. Odpočine si, jen když jí vystřídá manžel. Svoji novou profesi ale dělá naplno a hlavně srdcem.
Věra Syrová (69) z Rokycanska se porvala s nádorem prsu: Zvonky jí pomohly…
Celý článekLoučení s dítětem přitom proně nebývá v žádném případě jednoduché, ale je vždy šťastné. „Víme, že jsme mu dali základ do života. To, že se naučilo mít vazbu na jednoho člověka. To, že poznalo pohlazení, něhu a lásku. Zbytek je už na pěstounech. Zatím šlo vždy o skvělé lidi, navíc my s nimi můžeme klidně udržovat kontakt, “ říkají svorně Schneebergerovi.
Celý příběh pěstounů najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.