Daniela (24) z Mariánských Lázní onemocněla vzácným typem nádoru. Jediným řešením byla amputace. "Přišla jsem o nohu, přesto tančím!"
„Všechno to začalo úplně obyčejným flekem, který se mi udělal na bérci,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletáDaniela Pecinová z Mariánských Lázní. „Později se přidaly nesnesitelné bolesti kolena a velké otoky. Po půl roce už se mi noha nevešla do kalhot.“ Prvotní odhady lékařů z krajské nemocnice poukazovaly na zánětlivé ložisko v koleni. Tu správnou diagnózu se však Dáda dozvěděla až o několik měsíců později. A nepředstavovala si ji ani v těch nejčernějších scénářích.
Když se u Daniely objevily první příznaky, bylo jí teprve šestnáct let. Právě nastoupila do druhého ročníku na chebské obchodní akademii, hrála závodně squash a házenou a volný čas nejraději trávila s kamarády a přítelem. Kvůli stupňujícím se zdravotním obtížím vyhledala hned několik odborníků. Ani jeden z léčebných postupů se však nesetkal s úspěchem.
Rakovina? Na tu jste příliš mladá!
„Jako první jsem na začátku školního roku navštívila chirurga. Ten mi předepsal Ibalgin v masti i prášcích. Na chvíli mi to od bolesti ulevilo, ale začaly se objevovat otoky,“ popisuje Dáda. „Pokračovala jsem tedy na ortopedii, kde mi vytáhli z kolene vodu, poslali na biopsii vzorky z fleku na bérci, který se začal zabarvovat, ale opět nic nezjistili.“ Po vánočních prázdninách už Daniela do školy nenastoupila. Začala se totiž léčit na ortopedické ambulanci v krajské nemocnici. „Bolesti byly opravdu nesnesitelné. Lékař mě ale poslal domů s ortézou a berlemi. Od té doby už jsem se na svou pravou nohu nepostavila.“ Za týden se do nemocnice vrátila a putovala rovnou na operační sál. Po zákroku, takzvané artroskopii, se Dáda od lékařů dozvěděla, že měla zánětlivé ložisko v koleni a že by bolesti měly brzy ustoupit. To se však nestalo. Otok začal růst a brzy dosahoval velikosti fotbalového míče. Daniela odborníky několikrát žádala o podrobnější vyšetření, například magnetickou rezonanci. „Doktoři mě ale pokaždé odmítli s tím, že na takový způsob diagnostiky jsem ještě příliš mladá, že je to zbytečné.“ Její mamince tak došla trpělivost a zařídila dceři vyšetření ve fakultní nemocnici v Plzni.
Nejdůležitější je psychika
Kolotoč se najednou dal do pohybu závratným tempem. „Z Plzně nás poslali rovnou do Prahy na hematoonkologické oddělení v Motole, kam už jsem byla přijatá s podezřením na nádor v koleni. Jako jedno z prvních vyšetření jsem absolvovala právě magnetickou rezonanci, což mi přišlo celkem ironické,“ říká Daniela. Pokud však do té doby svou situaci celkem obstojně zvládala, v pražské nemocnici se Dáda začala hroutit. „Sestřičky si dávaly kámen, nůžky, papír o to, kdo u mě bude mít službu. Byla jsem opravdu nesnesitelná,“ přiznává dívka. „Pro mě to bylo hrozně psychicky náročné – dívat se na malé děti bez vlasů, které za sebou tahají vozíček s kapačkou. Navíc už jsem po tom nemocničním maratonu chtěla domů, chtěla jsem za přítelem, který tohle prostředí nesnáší, a tak mě příliš nenavštěvoval.“ Právě za partnerem směřovaly Dádiny první kroky po propuštění z nemocnice. Společně s ním a jeho rodinou čekala na výsledky testů, které měly definitivně stanovit diagnózu. Na tu chvíli, kdy za ní přijela maminka s konečným verdiktem, prý nikdy nezapomene. Lékaři Daniele zjistili chondrosarkom, velice vzácný typ nádoru, který postihuje chrupavčité tkáně. Za rok jím onemocní každý třetí dospělý člověk z milionu.
Těžké rozhodování
Dádě se nabízela tři řešení. Tím prvním byla chemoterapeutická léčba, která jí dávala 10 – 20% šanci na vyléčení. Druhá možnost – takzvaná Breussova kůra - spočívá v popíjení zeleninových šťáv a bylinných čajů po dobu šesti týdnů, během nichž má nemocný zakázáno cokoli jíst. Zamezí se tak přísunu bílkovin a nádor v těle odumírá. Poslední variantou bylo boj s rakovinou vzdát. „Zpočátku jsem si to samozřejmě obrečela. Ale byla jsem stoprocentně rozhodnutá, že znovu nechci do nemocnice, že na chemoterapii zkrátka nepůjdu a raději vyzkouším alternativní léčbu.“ Daniela tak zahájila šestitýdenní „očistec“, během kterého se snažila se svým osudem vyrovnat. „Jezdila jsem na nákupy, koukala na filmy, navštěvovali mě přátelé, měla jsem čas přemýšlet. Díky těmhle šesti týdnům jsem se neskutečně psychicky srovnala. Dnes jsem přesvědčená o tom, že kdybych se tehdy rozhodla Breussovu léčbu nepodstoupit, už bych tady nebyla.“ Hlady prý nikterak nestrádala, a to i přes to, že těsně před ukončením kůry vážila pouze okolo čtyřiceti kilogramů. Cítila ale, že se s jejím tělem něco děje. Koncem šestého týdne nádor metastázoval a Daniele praskla plíce. Její další zastávkou se tak načas opět stala pražská nemocnice.
Jako vyměněná
„V nemocnici nikdo neskrýval údiv, maminka prý přivezla úplně jiného člověka. Byla jsem s chorobou tak srovnaná, že dodnes nechápu, jak se mi takhle rychle povedlo se z toho psychického trápení dostat,“ vysvětluje Dáda. Ihned po příjezdu do špitálu absolvovala náročnou operaci, během níž jí lékaři amputovali celou pravou dolní končetinu. Dostala padesátiprocentní šanci, že zákrok přežije. Dívka ale opět dokázala, jak velkou bojovnicí je. „Zvládla jsem to hlavně díky mamince. Obdivuju ji za to, jak to celé přežila. Nikdy za celou dobu na sobě nedala znát, že je z toho nešťastná. Držela mě nejvíc, jak mohla.“ A jak se s amputací vyrovnávala sama Daniela? „V prvním okamžiku jsem si poplakala, ale brzy přišlo zase takové uklidňující smíření. Věděla jsem, že dostanu protézu, rakovinu porazím a brzy budu žít zase úplně normální život.“