Coco Chanel (+87): Ze sirotčince až na módní trůn...
Byla výjimečná a v kráse s ostatními ženami soupeřit nepotřebovala. Naopak, snažila se jim v rámci své tvorby pomoci, aby i ony vypadaly ještě lépe. „Ošklivé ženy neexistují. Jsou jen takové, které se neumějí udělat krásnými,“ pronášela diplomaticky jedna z nejvýznamnějších módních návrhářek Gabrielle „Coco“ Chanel (+87). Žena, která se nebála jít proti proudu a jejíž stopa překreslila styl a pojetí dámského šatníku moderní ženy 20. století. Byla také přítelkyní mnoha vlivných mužů, přičemž kvůli jednomu vztahu byla dokonce podezřelá ze spolupráce s nacisty.
Na otázku, jak se stane módní bohyně z dívky, která se rozhodne vydat proti všem základním oděvním konvencím, je příběh Coco Chanel ideální odpovědí. „Pokud chcete být nenahraditelní, musíte být odlišní,“ znělo jedno z hesel ženy, které razila od chvíle, kdy si na ulici vykročila v jednoduchém, takřka pánském stylu. Móda doznívající viktoriánské éry ji sice označovala za tragicky výstřední a děvčata v dlouhých šatech, doplněných zdobenými klobouky se jí za zády posmívala, přesto se Chanel paradoxně jakékoliv přehnanosti bránila. „Vyvarujte se originality. Přílišná originalita v ženské módě může vést k tomu, že budete vypadat jako maškara,“ prohlašovala a klobouky ctihodných slečen označila za „přerostlé cukrářské výrobky“. Historizující módě vyhlásila válku, třebaže pravděpodobnost vítězství pro ni byla zpočátku jen mizivá…
Miláček Coco
Narodila se jako Gabrielle Bonheur Chanel 19. srpna 1883 ve francouzském Saumur Pays de la Loire. Obdobně nevýrazní jako město samo byli i její rodiče. Otec Albert Chanel se živil jako podomní obchodník a jeho budoucí choť Jeanne Devolle byla v době dceřina početí svobodná dívka. Gabriellin otec si Jeanne nakonec rok po porodu vzal. I tak ale panovala v domácnosti bída a protloukali se, jak se dalo. V mladé Gabrielle již tou dobou vznikal odpor vůči všem paničkám, zejména proti tomu, jak „překrášleně“ v šatech vypadají. Rodinu mezi tím zasáhla tragédie, když v roce 1895 Gabriellina matka zemřela a ona tak zůstala sama se čtyřmi sourozenci a otcem, který na jejich výchovu nestačil. Tak se sestry Chanelovy dostaly do klášterního sirotčince v Aubazine a posléze do klášterní školy Notre Dame v Moulins. Naštěstí mohla dívka o prázdninách jezdit za svou tetou, která vlastnila obchůdek s oděvy, a měla tak příležitost si vyzkoušet i to, co ji fascinovalo – alespoň na figurínách „dělat módu po svém“. Letní koníček přivedl Gabrielle ke stálému zaměstnání do pánského krejčovství. Jejím dalším „darem od Boha“ byl krásný hlas. Coby svobodné děvče, které se neobávalo nekonvenčních výstřelků (třeba kouření na veřejnosti), chodívala i do kabaretů v Moulins či Vichy, kde nejen okouzlovala svou osobitostí, ale často si i ráda zazpívala. Její nejoblíbenější písnička byla příběhem o dívce s psíkem Coco (francouzsky „miláček“). Právě ta jí vynesla pseudonym – Coco Chanel. Pojmenovali ji tak mladí důstojníci, s nimiž se na podobných místech potkávala.
Hlavně minimalisticky
Mezi nimi byl i Etienn Balsan (+75), dědic textilní firmy, chovatel koní a důstojník ve výslužbě. Coco nezaváhala. Jako Balsanově milence se jí otevřel svět vysoké společnosti, po níž na jednu stranu prahla, ale na stranu druhou jí nerozuměla. Navíc se svým „minimalistickým“ stylem odívání a krátkým účesem působila mezi ostatními dámami jako „pěst na oko“. A okolí neváhalo dát jí své pohoršení najevo. Ze svízelné situace, kdy hrozilo i to, že se s ní její „objevitel“ rozejde, ji vysvobodil rok 1908. Tehdy se zakoukala do urozeného Arthura „Boy“ Capela (+38). Na místo rozchodu došlo na žárlivost a Coco se oba muže podařilo nenápadně postavit proti sobě tak šikovně, že se nakonec shodli „zbavit“ se své milé tím, že jí finančně pomohou osamostatnit se. Roku 1910 vznikl v Paříži legendární modistický podnik. Coco měla již dost zdobných secesních kreací a vrhla se na klobouky v minimalistickém pojetí. Měly úspěch, protože jejich nositelkám se minimálně fyzicky ulevilo. Na to Coco ostatně hrála. Její móda neměla ženy omezovat, ale naopak jim měla pomoci být krásné a flexibilní. Válku vyhlásila i korzetům a kosticím v šatech, do nichž musely být ženy oblékány druhou osobou. V její módě nahrazovaly vše jednoduchá splývavá linie i objev v podobě ledabylého pásku. V prvních kolekcích Coco Chanel se tak objevily například žerzejové šaty anebo revoluční novinka, dámské kalhoty. Návrhářka brzy přidala k výrobě klobouků i již pravidelnou tvorbu společenských šatů. Roku 1913 si otevřela vlastní salon v Deauville a v roce 1916 další v Biarrritz.
Jací muži stáli po jejím boku a jak prožila období nacismu?