Žokejka Martina Havelková (33) o dřině ve stájích i rivalitě mezi jezdci...
Na svém kontě má Martina Havelková (33) v rovinových dostizích už 154 triumfů, čímž letos překonala i legendární českou jezdkyni Mílu Hermansdorferovu (78). Je tak naší nejlepší žokejkou všech dob. Závodit začala Martina už jako dítě na ponících. Později vystudovala Střední školu dostihového sportu a jezdectví v pražské Velké Chuchli a na zdejším závodišti pracuje ve stájích dodnes. Bohaté zkušenosti získala i během dvouletého působení u žokeje Josefa Váni (65).
Život s koňmi předpověděly Martině zřejmě už sudičky u kolébky. „Máma mi říkala, že jsem pomalu ještě ani nechodila, ale jak bylo někde slyšet koně, už jsem za nimi pelášila. To jsem i po zadku sjela schody, abych je viděla,“ vzpomíná na dětství Martina Havelková. S poníky i koňmi se potkala poprvé na Vsetínsku. „Kdepak hned nějaké svezení. Teprve až se vykydal hnůj, pořádně se vyčistila stáj, byli jsme hodní a zbyl volný čas, teprve potom nás nechali za odměnu svézt.“ Martina byla drobnější postavy, takže na ponících jezdila až téměř do svých 15 let. „Na poníkovi jsem závodila i s jiným dětmi, poprvé ve Slušovicích. Poníci jsou ale tvrdohlaví lumpíci a neradi se učí novým věcem. Když nechtěl poník jet, musela jsem sesednout a tahat ho. Na start nás vedli rodiče, nebo někdo, kdo byl ze stáje po ruce. Stálo se zády k cíli. Startér závod odmávl, poníci se nejdříve museli otočit a až potom pelášili do cíle. Občas se však stalo, že si zvíře postavilo hlavu a ani se neotočilo. Na poníkovi, jmenovala se Barča, jsem oslavila své první vítězství. Dostala jsem malý „zlatý“ pohár a nějaké drobnosti. Ty si domů odnášely i ostatní děti, aby nebyly smutné z porážky,“ vzpomíná žokejka. V duchu si tenkrát přála jednou závodit i s opravdovým dostihovým koněm.
Každodenní dřina
Za nějaký čas Martina úspěšně zvládla přijímačky na střední školu ve Velké Chuchli. Vedle češtiny a matematiky se vyučovaly i dostihový řád, chov koní, teorie jízdy a jiné předměty. Současně studentka získala žákovskou jezdeckou licenci na dostihy. Ne všichni však školu dokončí. Mnohé odradily náročná každodenní dřina u koní a tvrdá životospráva. S Martinou usedlo do lavic 30 žáků, školu jich dokončilo devět. „Ve druhém ročníku se chodilo už nejen pracovat do školních stájí, ale také na praxi za trenéry. Ti si mohli sami žáky vybírat, když koukali především po těch nejnadanějších. Současně za jejich stáj mohli studující jezdit dostihy. Já jsem šla k úspěšnému trenérovi Františkovi Holčákovi (67) do Velkých Karlovic. Po ukončení studia jsem k němu i nastoupila do stáje,“ svěřuje se Martina. Bohaté zkušenosti získala rovněž dvouletým pobytem u Josefa Váni staršího. Tady poznala, že jen tvrdá práce přináší velké a dlouhodobé úspěchy. Sám Váňa je toho příkladem. Letos se totiž chce, v 65 letech, znovu vrátit na start našeho nejznámějšího překážkového dostihu Velká pardubická, kde startoval naposledy před čtyřmi roky. Po skokových dostizích ovšem Martina nikdy moc nekoukala. Nějakou tu překážku zkusila zdolat v tréninku, ale to bylo asi tak všechno.
Vlastního koně neměla
Do Velké Chuchle jezdí naše nejúspěšnější žokejka denně. Stará se o stáj, koně a vše s tím spojené. Vlastního koně ale nikdy neměla a jak říká, vlastně to ani nikdy nebylo nutné. Dříve totiž pracovali žokejové na smlouvu, dnes jsou z nich živnostníci. „Závodíme nejen s koňmi, kteří patří trenérovi a dané stáji, ale sedláme i ty cizí. Jezdec je sice u někoho zaměstnaný, ovšem víkendové dostihy jsou jiná kapitola. V době, kdy jsem ještě neměla trenérskou licenci, mi pár dnů před závody volali různí trenéři nebo majitelé koní s nabídkou, abych jela dostih právě s jejich koněm. Přednostně se jezdí ten, u kterého dotyčný pracuje, ale další je už v režii samotného žokeje. Většinou reprezentuje stáj, která se ozve jako první. Za den tak odjedu i třeba šest, ale někdy i osm dostihů,“ upřesňuje žokejka. Před pár lety se ale situace částečně otočila. Trenérům začali volat o koně sami jezdci a přesvědčovat je, že právě oni s ním mají šanci zvítězit. Počkají si totiž, až se pár dnů před dostihem zveřejní na internetu, kdo poběží, a podle toho se zařídí. Navíc závodních koní u nás ubývá. Není tak výjimkou, že se s ním žokej poprvé potká až v ohradě krátce před startem. „Koně, se kterým mám závodit, se vždy nastudovat z jeho předcházejícího dostihu na videu,“ vysvětluje Martina Havelková.
Jaká panuje na dostizích rivalita a jak si Martina našla čas na rodinu? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 38.