Jiří Krampol (80): Taxikář ho zachránil před zastřelením
24 fotografií
Dnes před půlnocí to bude přesně padesát let, kdy začala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa! Deník Aha! při této příležitosti sestavil vyjádření dvaceti českých osobností z řad kultury, společenského života a sportu, které zavzpomínaly, jak se o okupaci v danou noc nebo druhý den ráno dozvěděly. Pořádné drama kvůli vpádu vojsk zažili např. zpěvačka Marta Kubišová nebo herec Jiří Krampol.
Jiří Krampol (80), herec
„V srpnu 1968 jsem natáčel v Davli slavný film Most u Remagenu, ve kterém jsem hrál poručíka luftwaffe. Bydlel jsem v Kamenické ulici na Letné, kde mě vždycky vyzvedával taxikář. Ráno jsem vyšel ven v německých kalhotách od kostýmu, jako by se nechumelilo, přes sebe jen svetr a tričko. My se totiž v Davli převlíkali v místní cukrárně, protože jinde nebylo kde, ale boty a kalhoty jsme si nechávali na sobě a jezdili v nich domů. Jak mě taxikář viděl, rovnou na mě skočil a srazil k zemi. Já že se zbláznil, a on: Ty vole, to chceš, aby nás zastřelili? Vůbec jsem nevěděl, co se děje. A on na mě vychrlil, že jsou tady Rusové."
Marta Kubišová (75), zpěvačka
„Maminka mě ráno na Vinohradech vzbudila a říká: Marto, vstávej, jsme obsazení! Já si pomyslela, proč to říká tak rozčileně, když jsou tady Američani. Koho by napadlo, že sem vlítnou Rusové? Po dramatickém dni u rozhlasu, kde jsem se byla podívat, pro mě přistavili vůz, respektive sanitku, a odvezli mě do vinohradské nemocnice, kde mě nechali spát na lékařském pokoji. Doktor, jehož ten pokoj byl, se mě ptal, jestli jsem už viděla čistej průstřel, měl tam lidi, kteří si od Rusů odnesli tuhle památku. Já průstřel neviděla a ani vidět nehodlala, tak on odešel operovat a pak se na noc vrátil. Leželi jsme vedle sebe, dělili se o lůžko, samozřejmě v šatech, a on se smál, že mu nikdo neuvěří, že spal na jedné posteli s Kubišovou!“
Ladislav Špaček (69), odborník na etiketu
„Mně bylo 19 let a měl jsem to veliké štěstí, že se mi povedlo vycestovat do Paříže. Noc na 21. srpna jsem trávil ve Stuttgartu na nádraží, když jsem se vracel. Spal jsem tam na lavici a ráno hlásil rozhlas, že vlaky do Československa nejedou, protože je obsazeno armádami Varšavské smlouvy. Stovky Čechů, kteří tam stáli, byly hrůzou bez sebe. Nakonec ale jeden vlak kolem poledního vypravili a ten jel pomalu k hranicím. Když se blížil a my viděli na hraniční čáře tanky s bílými pruhy, tak lidé z toho vlaku, který jel krokem, vyskakovali. Praha byla v jednom ohni, byl jsem na Václavském náměstí a na Palackého mostě jsem měl nějaké střetnutí s ruskými vojáky, protože jsme na ně byli vzteklí. Oni byli vyděšení, spousta z nich nevěděla, kde jsou.“
Jiří Menzel (80), režisér
„V noci jsem přišel z baru a volala mi kamarádka, že jsou tady Rusové. A že se říká, že my, co jsme podepsali Dva tisíce slov, půjdeme sedět, takže se mám schovat, takhle hned. Sedl jsem do auta a odjel k té kamarádce do Dejvic, kde jsem přespal.“
Jaroslava Obermaierová (72), herečka
„Byla jsem tenkrát doma u maminky a vzbudil mě telefon, myslím, že od Yvonne Přenosilové. Bylo to velmi nepříjemné překvapení. Hostovala jsem tehdy v Činoherním klubu, kde jsme se další den sešli s kolegy, Pavlem Landovským, Josefem Abrhámem a dalšími, kde jsme se o tom bavili.“
Jiří Holík (74), legendární hokejista
„Pamatuju si to docela přesně. Byli jsme s Duklou na soustředění ve Füssenu v Německu a ráno někdo přiběhl s tím, co se u nás děje. Byl to pro nás samozřejmě šok. Přejížděli jsme na zápas do Davosu a tam jsme šli do průvodu, protože se manifestovalo proti naší okupaci. Zprávy byly dost hrozné, z rádia jsme slyšeli, že se u nás střílí. Když jsme se vraceli domů, zastavili jsme před Znojmem ještě na rakouské straně, seděli jsme u silnice na kládách a rozmýšleli se, jestli se máme vrátit. No, nakonec jsme se vrátili.“
Veronika Žilková (56), herečka
„Bylo mi sedm let a na chalupě, která byla na hranici s Polskem, nás probudila jízda polských tanků (Poláci byli součástí okupačních vojsk Varšavské smlouvy, pozn. red.). Byl to strašidelný hukot! Nikdo jsme nechápali, co se děje. Když táta pochopil, že je zle, skočil do auta a odjel rychle vysílat do Hradce Králové do protiokupační relace Českého rozhlasu, za což byl později soudruhy potrestán vyhazovem z práce.“
Miroslav Donutil (67), herec
„Byl jsem sedmnáctiletý student brněnského gymnázia a snažil jsem se být u všeho. Naši o tom pochopitelně nesměli vědět. Bylo to velice nebezpečné a hodně nevinných lidí zaplatilo za odvahu i naivitu životem. Byla to strašná doba, nikdy se na to nesmí zapomenout. Nás mladé to ale neskutečně semklo a dovedlo až k roku 1989, kdy to zase tehdejší mladí spolu s naší generací, v níž podstatnou roli hráli herci, uvedli do pohybu. Velmi rádo se na to dnes zapomíná a utvářejí se prapodivné koalice bez jakékoli úcty ke všem zmarněným životům socialistické minulosti. Je načase zase se semknout!“
Jiřina Bohdalová (87), herečka
„Okupaci jsem v Praze nezažila. Měli jsme tehdy pár dní volna, vyjeli jsme s Radkem Brzobohatým, mým pozdějším manželem, do Rakouska. A tam, v Bad Ischlu, pamatuju si to jako dnes, jsme přespali, protože s námi byla i Simona, ráno se probudili, já šla dát na recepci klíč, že se půjdeme projít po městečku, a vrátný mi povídá: U vás jsou Rusové! Já mu s úsměvem odpověděla, že ti už jsou tam dávno. Nevěděla jsem, jak to myslí.“
Michael Kocáb (64), hudebník
„Mně bylo v té době 14 roků, já to nechápal tak emocionálně jako starší lidé. Bydleli jsme u Karlových Varů, kdy v noci přilétli, to jsme myslím vnímali. Setkali jsme se s tím ve zprávách a pak až ráno. Projížděla tam obrněná vozidla, možná i tanky. Co mi utkvělo, bylo to, že naši občané předělávali směrovky. Když to ukazovalo na Karlovy Vary, tak to otáčeli na Cheb, a podobně, aby je mátli. Tam jsem si uvědomil odpor. A nechali jsme se strhnout tou psychózou odporu, celé město bylo na nohou. Nejdřív jsem to vnímal jako dobrodružství svého druhu a pak mi začal docházet i ten politický kontext.“
Kristian Kodet (70), ak. malíř
„Bydleli jsme tenkrát na Arbesově náměstí a byli u nás na návštěvě přátelé z Rakouska. Před půlnocí jsem si šel lehnout a najednou mě ten Rakušan vzbudil, že Rusové překročili hranici. Řekl jsem mu, že má dost, ať jde raději spát. Bohužel se jeho zpráva za chvilku potvrdila.“
Kamila Moučková (90), hlasatelka
„Vzbudil mě Jirka Dientsbier asi v půl čtvrté ráno, že nás obsazují Rusové. Že jsou už na Ruzyni a vyjíždí tanky. Sedla jsem do auta a jela do televize. Byla jsem úplně zaslepená vztekem, který se mnou mlátil. Já se skoro opupínkovala z toho, co si ti hajzlové dovolují, co to je za sprosťárnu, překročit hranice cizího výsostného státu.“
Ladislav Vízek (63), fotbalový internacionál
„Probouzeli jsme se doma v Hlušicích a maminka nás se sestrou držela za ramena. Bylo mi třináct. Venku byl strašný rachot. Burácelo nebe a my jsme ani vlastně pořádně nevěděli, co se děje. Báli jsme se, že bude zase válka. I maminka brečela a jen říkala: Už je to tu znovu! Informace o tom, co se stalo, jsme měli až odpoledne z televize a rozhlasu.“
Ladislav Frej (76), herec
„S mojí tehdejší ženou jsme byli na dovolené v Dubrovníku a vraceli jsme se zpátky. Měli jsme z Bělehradu objednané lůžko ve vlaku domů. Na hranicích s Maďarskem na nás jugoslávští celníci křičeli, ať nejezdíme do Československa, že jsou tam Rusové. Měli jsme z toho legraci, nevěděli jsme, jak to myslí. Ale legrace přestala záhy...“
Pavlína Filipovská (88), herečka a zpěvačka
„Byla jsem 20. srpna na Ostravsku se zájezdem Divadla Apollo. Když jsme se v noci vraceli z městečka, kde jsme vystupovali, na silnicích jsme potkávali neosvětlené kolony zelených příšer. Jelo třeba padesát obrněných aut a tanků za sebou. Bylo to nebezpečné, náš řidič je spatřil na poslední chvíli a vojáci, co na nich seděli, se na nás dívali vysloveně nepřátelsky.“
Theodor Pištěk (85), výtvarník
„O půlnoci mě probudil strašlivý rachot a drnčení oken. Vyběhl jsem na balkon a nad střechami lítala obrovská čtyřmotorová letadla. Po Vinohradské třídě začali jezdit jako šílení taxikáři, blikali světly, troubili a z okýnek křičeli: Rusové jsou tady!“
Rudolf Hrušínský ml. (71), herec
„Byl jsem na chatě v Plané nad Lužnicí a táta šel v pět hodin ráno na kachny. Aniž bychom samozřejmě cokoliv tušili nebo věděli. Táta se oblékl do mysliveckého, vzal brokovnici na ramena a vyrazil na sraz myslivců. Což už se pak nekonalo, mezitím jsme se dozvěděli, že nás obsadili a jsou všude tanky.“
Jan Kodeš (72), vítěz tenisového Wimbledonu
„Byly asi čtyři hodiny ráno, když mě přišla vzbudit manželka a povídá: Jsou tady Rusové! Nechtěl jsem tomu věřit. Šel jsem se podívat z okna, bydleli jsme tehdy na Bubenském nábřeží naproti Dopravním podnikům, a tam už bylo parkoviště plné tanků. Druhý den jsme měli hrát extraligu. Sparta proti Rudé hvězdě. Ale když jsme přišli do Stromovky, řekli nám, že se to ruší.“
Petr Janda (71), muzikant
„Koncertovali jsme zrovna ve Francii. No a 21. srpna ráno se kolem nás začali shlukovat místní. Nerozuměli jsme jim, ale ukazovali nám noviny. A v nich tanky v Praze. Řeknu vám, to byla hrůza. Ještě takhle daleko od domova. Nevěděli jsme si rady, co dělat.“
Ivan Bican (72), syn fotbalisty Pepiho Bicana
„Mně byl dvaadvacet, tátovi pětapadesát. Podle toho jsme to vnímali. Vzpomínám, jak jsem spontánně chodil po ulicích – všichni byli proti Rusům a nevnímali jsme v tom nadšení smrtelné nebezpečí. Přitom jsme stáli proti ozbrojeným hajzlům. Táta byl znechucený, ale celkem klidný, přišlo mi, že to čekal. Nikdy nevěřil, že by se ten zločinný systém uvnitř sovětského impéria nějak zreformoval, na to měl už dost zkušeností.“
80. narozeniny Jiřího Krampola: Litry rumu! Žádná snobárna!
24 fotografií
