Herec Adrian Jastraban (49): Jak jsem se měnil v Dubčeka

Adriane, když hste dostal nabídku na roli Dubčeka, co vám jako první proletělo hlavou?
„Že mají špatné telefonní číslo! Žádnou podobu s ním jsem totiž nenacházel. Zrovna jsem točil na Slovensku studentský film, když mi volali, že by mi chtěli nabídnout roli Alexandera Dubčeka. A já si myslel, že chtějí jiného slovenského herce, který pracuje v Praze, a spletli se, což už se stalo. Tak jsem je chvíli zkoušel, jestli opravdu vědí, s kým mluví.“

A věděli?
„Věděli. (směje se) Při první schůzce s režisérem jsem se svěřil, že si nejsem jistý, nakolik je správné rozhodnutí obsadit člověka, který mu vůbec není podobný. I když jsem tu roli chtěl. Jsem v tom asi trošku naivní. Nedošlo mi, že dnes jsou výborní maskéři a dá se udělat leccos. Když se do toho maskér opře, umí udělat i zázrak.“

Jakou proměnou jste kvůli roli Dubčeka musel projít?
„Zhubl jsem asi čtrnáct kilo během čtrnácti dní. Začal jsem i s proteinovým programem, absolutně jsem ze stravy vyloučil cukry. To mi pomohlo. To bylo nutný, protože Dubček měl atletickou postavu, kterou já nemám. Ale točili jsme před rokem a dnes je ze mě zase kus chlapa, tak se všechno vrátilo zpět. (směje se) Tehdy jsem ale shodil, a pak už bylo vše na maskérech.“

V jejich rukou jste strávil asi hodně času, že?
„To ano, měli jsme spoustu zkoušek ještě před začátkem natáčení. Bylo nutné masku vymyslet, a potom ji na mně doladit. Dnes není potřeba dělat složitou celotvářovou masku, i když tu jsem měl taky – na staršího Dubčeka v devadesátých letech, kde byl věkový skok. Ale jinak to funguje tak, že maskéři vystihnou nějaký rys, který podpoří, a tím vás dotyčnému přiblíží. Takže na velkou část natáčení jsem měl jen příčesek a nalepený nos.“

Na konec Dubčekova života jste ale celotvářovou masku měl, to musela být náročná proměna…
„Byla. Nejdřív mi udělali odlitek tváře, a podle něj se maska vyráběla. Ale ta byla pořádná, i s krkem, až na ramena! To byla pro mě hodně zajímavá zkušenost, s tím se herec hned tak nesetká.“

V masce přes celý obličej ale nemůže být snadné točit…
„Naštěstí mi tam nechali dírky na dýchání! (směje se) Natáčeli jsme v srpnu, bylo vedro asi jako teď. Chtělo to od maskérů velkou údržbu, aby ji na mě udrželi dvanáct hodin.“

Dvanáct hodin?
„Vlastně ještě víc. Šest hodin trvala jenom ta příprava.“

To jste musel být v maskérně už od noci…
„Taky že byl! Vůbec jsem nespal. Po představení mě v jednu v noci přivezli do Bratislavy, a tam mi začali dávat masku na hlavu, abych byl v sedm hotový a mohl točit. Ale to bylo  naštěstí jen jednou a dvakrát na maskérských zkouškách. Takže jsem to podstoupil celkově třikrát. Po dvanácti hodinách natáčení mi ji pak ještě dvě hodiny sundávali.“ (směje se)

Dubček je postavou, kterou si většina lidí pamatuje. Jak jste se na roli připravoval, studoval jste archivní materiály?
„Ano, naštěstí jich existuje hodně. Měl jsem přístup k obrovské databázi snad všech dokumentů STV a ČT, které byly k této tematice natočeny. Navíc jsem se díky panu režisérovi potkal s lidmi, kteří Dubčeka osobně znali, pracovali s ním v Lesním závodě v Pezinku. Po tom všem, co jsem si nastudoval, pro mě bylo náročné obhájit si ho jako člověka.“

V jakém smyslu?
„Abych byl schopen pochopit, proč udělal věci, které jsou pro mě jinak neobhajitelné. Pokud si roli neobhájíte lidsky, pak nemůžete hrát ani mnohem temnější postavy. Když jsem hrál kostnického biskupa v Janu Husovi, taky jsem si musel obhájit, proč to dělá. Najít jeho způsob přemýšlení.“

Co vás na Dubčekovi nejvíc překvapilo?
„Jak málo o něm vlastně vím. Svůj vztah k němu jsem několikrát přehodnocoval. Zjistil jsem třeba, že podepsal pendrekový zákon a snažil jsem se pochopit, proč tak konal. Z mozaiky věcí, které jsem mohl použít, jsem se snažil vybrat jednu základní věc a o tu se opřít. A tou pro mě bylo, i když to možná bude znít zvláštně, že to byl slušný člověk. Naivní, idealista. Ale víme, že i slušný člověk dokáže udělat pod tlakem různé věci.“

Dubček, první hraný film o Alexanderu Dubčekovi, odvysílá ČT1 21. 8. ve 20.00 hod.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání nedělního deníku Aha!