Trochu jiné letní putování za hranice: Jak jsem potkal Rigu... II.
Příjemný vítr žene obzorem kupovitá mračna a věstí déšť. Zatím je ale na vyhlídkové plošině Lotyšské akademie věd nádherný pohled. Shlížím dolů na Rigu, metropoli Lotyšska, která je se svými 700 000 obyvateli největším pobaltským městem. Čeká mě tu jen pár červnových dnů, ale už teď jako bych tušil, že zdejší pobyt bude stát za to...
Svátky Letnice
Lotyši jsou velmi bezprostřední. Při svatojánských slavnostech (Letnicích), kterým se tady říká Lído, jsem se dozvěděl, že sami o sobě mluví jako o nejbláznivějším národu na světě. Tři dny v odpoledních až nočních hodinách probíhaly na rižském nábřeží velké oslavy, tančilo se, zpívalo. Kouzelné byly hlavně děti v krojích, pyšné na svůj oděv. Muži měli na hlavě dubové věnce, ženy zase květinové. Ke zpěvu se dobře jedlo a pilo - místní pivo je velmi dobré, hořké. Tohle u nás nenajdete, na takovou zábavu jsme hodně odtažití, a je to škoda.
Kálející kočka
Památky máte v Rize projité za půl dne. V luteránském Dómu, největším svatostánku v celém Pobaltí, uvidíte jedny z největších varhan na světě. Vyjel jsem až nahoru na věž, která je dalším skvělým vyhlídkovým bodem. Tentokrát mě obklopovaly úzké uličky Starého Města, které hodně připomínají naši Prahu. Návštěvy jsou všude zpoplatněny. Je dobré se podívat i na budovy zvané Tři bratři, Malou a Velkou Gildu, což jsou cechovní domy kupců. Velká byla pro bohaté, Malá pro ty ostatní. Na domě naproti Gildám spatřím na střeše velkou nahrbenou sochu kočky, prý kálející. Má to vyjadřovat, co si myslel jeden z kupců, kterému dům patřil, ale v Gildě ho nechtěli. Kočka je prostě symbolem Rigy. Při procházce městem je třeba navštívit také proslulou Prašnou bránu, Státní divadlo, Velkou a Malou radnici…
Riga secesní a Milda
Ve městě stojí mnoho skvostných secesních budov, prošel jsem si celou ulici Alberta, ale špatně se tu fotí, protože vadí dráty elektrického vedení a troleje MHD. Autorem těchto domů je Michail Eizenštejn, otec proslulého režiséra Sergeje známého Křižníkem Potěmkinem. Domů je několik set. V nezajímavě vyhlížejícím zámku sídlí lotyšský prezident Raimonds Vējonis, rezidence je ve stavu rekonstrukce. V Rize nelze vynechat ani městské parky a především bronzovou sochu Svobody zvanou Milda, monument zakončený třemi hvězdami. Sověti ho chtěli zbořit, ale hvězdy Mildu zachránily. Někomu totiž blesklo hlavou říci, že je to o připojení Pobaltí ke Svazu. Milda bylo v této pobaltské zemi nejčastější jméno mezi válkami.
Pohádkové muzeum v přírodě
Riga to není pouze řeka a památky, i když těch je tu opravdu dost. Kdo chce zažít na chvíli venkov v ryzí formě, má příležitost navštívit skanzen v okrajové městské části Jugla. Po pěti hodinách hodně rychlé prohlídky jsem minimálně třetinu objektů ani nestihl navštívit. Jsou tu dřevěné stavby jako z pohádky Mrazík či z filmů o ruském venkově. Většina z nich je otevřená. V jednom z kostelíků jsem si vyslechl liturgii a část mše, pokochal se třemi větrnými mlýna.
Údolí hradů
Další skanzen leží u zrekonstruovaného hradu Turaida, v blízkosti města Sigulda. Z hradu toho mnoho nezbývalo, pak přišla rekonstrukce. Nyní se můžete kochat vyhlídkou z opravené věže na zbytek velkolepě obnoveného objektu s rozsáhlým muzeem. V areálu je park s řadou venkovských stavení přenesených sem z různých částí Lotyšska. Je to velmi působivé, až poetické. Krajina plná borovic a listnáčů je rekreačním centrem, dokonce tu mají na kopečku i bobovou dráhu. Nalézám se na území národního parku. Údolí řeky Gauji je romantické, vlezl jsem i do pískovcové Gurmánovy pseudojeskyně, která se návštěvníkům tak vryla pod kůži, že ji celou začmárali jmény a obrázky. Kdysi tuto oblast zabydleli němečtí řádoví rytíři, kteří tady založili hodně pevností.
Další zajímavosti o Rize a Lotyšsku najdete v tištěném Aha! pro ženy číslo 29.